GOFFA, MARTIN: VRÁZ 7 – VODNÍ HROB

Audio player with visualization


Vodní hrob FOLDERNovinář Marek “Terence” Vráz se setkává s umírající ženou, která chce na poslední chvíli ulevit svému svědomí. Svěří se mu, že před lety tajně porodila a pak zabila své dítě. Terence se snaží ověřit pravdivost jejího příběhu, naráží však na nesrovnalosti a v ženině vyprávění objevuje větší a větší trhliny. Nakonec však zjistí, že věci, které si žena pamatuje, nejsou zdaleka tak hrozivé, jako skutečnost.

UKÁZKA Z KNIHY

Je s podivem, jakými cestami člověku někdy dokáže do života vpadnout práce. Dostávám e-maily a někdy i klasické dopisy, občas někdo zavolá a často taky dělám na věcech, které se ukázaly být vedlejším produktem případů, o kterých jsem psal dřív.
Ale ještě nikdy jsem se k práci nedostal přes ubrečenou uklízečku. To až jednoho zářijového dne před začátkem redakční porady. Vlastně to celé byla obrovská náhoda. Kdybych se cestou nezdržel v trafice, nejspíš by se ta žena stihla schovat k sobě do kumbálu a nepotkal bych ji na schodech. Anebo kdybych naopak přišel ještě později. Jenže takhle jsem na ni narazil na schodišti, v ruce měla mop, v očích slzy a posmrkávala. Samozřejmě jsem se jí zeptal, co se stalo. Jen zavrtěla hlavou. Nic se nestalo, vážně ne, fakt.
„Tak jo, paní Marková. Ale kdybyste potřebovala s něčím pomoct…“
Pár slov plácnutých jen k dodržení společenské konvence. Neškodná fráze, která se očekává, ale jejíž plnění většinou nikdo nevyžaduje.
Většinou.
Odchytila si mě asi o dvě hodiny později, když jsem odcházel ze zasedačky.
„Pane Terenci?“
Byla to dobrá a prostá žena, která zřejmě ani neznala moje skutečné jméno. Vlastně ji ani nemělo proč zajímat, potkávali jsme se zřídka. Jenže ti, kteří ji potkávali častěji, jí pomoc nenabídli. Nejspíš ji na rozdíl ode mě prostě neviděli brečet.
„Copak, paní Marková?“
Bylo jí něco kolem šedesáti, u žen to obvykle nedokážu odhadnout a raději se do toho ani nepouštím. Chlap tím nikdy nemá co získat, může jen ztratit.
„Měl byste na mě chvilku?“ zeptala se a očima přeskakovala z mojí tváře dolů na podlahu a zase zpátky.
Rozhlédl jsem se, stáli jsme nad schody ve dveřích redakce.
„Můžeme ke mně,“ navrhla nesměle a kývla ke kumbálu, což byl vlastně sklad věcí na úklid s plynovým kotlem, skříní na převlečení a dvěma židlemi u rozvrzaného stolu.
„Tak jo,“ přikývl jsem.
„Dáte si kafe?“ zeptala se uvnitř. Rychlovarná konvice a několik hrníčků tvořily zátiší vhodné právě k tísnivému rozhovoru. Ale o čem vlastně? Zatím jsem nedokázal přijít na to, co po mně může ta žena chtít.
„Díky, ale já kafe nesmím kvůli žaludku. A čaj jsem už měl před chvílí na poradě.“
Ze zásuvky stolu vytáhla sáček s oříšky a ty vysypala do plastové misky. Zjevně potřebovala provést nějaký úkon, který jí pomůže prolomit ledy. Z téhož důvodu jsem natáhl ruku a několik buráků si vzal. Posadila se naproti mně, sepjala dlaně, ale vzápětí prsty zase rozpletla a podrbala se na paži.
„Něco bych potřebovala,“ řekla. Vlastně to spíš zamumlala.
Byl jsem pisálek přes kriminální kauzy, co chvíli jsem zpovídal nějaké policajty, takže se dalo čekat, že vítr fouká z téhle strany. Paní Marková měla nejspíš nějakého nezvedeného synovce, který se chytil špatné party. Anebo nezvedeného manžela, který se chytil nejdřív skleničky a pak volantu. A ona teď potřebuje poradit, co s tím. Jenže jak jsem pochopil později, nemohl jsem se víc mýlit.

CREDITS

Text: Martin Goffa
Čte: Jan Maxián
Hudba: Petr Hanzlík
Zvuk: Jan Neruda
Režie: Jan Drbohlav
© 2023 Euromedia

ODKAZY NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
ODKAZY NA WEBU