BEZ TĚLA (MARTIN GOFFA)

Když se jednoho květnového dopoledne notorický zlodějíček Krajka při docela obyčejné vloupačce rozhodne otevřít i dveře koupelny, netuší, jaká hrůzná podívaná na něj uvnitř čeká. O několik týdnů později po brutálním útoku sám umírá a detektivům zanechá jen několik zmatených a vystrašených vět o tom, co tehdy vlastně viděl. Anebo co si myslel, že vidí? Protože až do poslední chvíle není jisté, zda se vražda, o které mluví, skutečně stala. Chybí totiž mrtvé tělo. V thrilleru s detektivní zápletkou, volném pokračování úspěšného románu Muž s unavenýma očima, odhaluje autor, sám bývalý kriminalista, krok za krokem způsoby práce a uvažování policistů nad případem, který se z ranku těch ostatních v mnoha směrech vymyká. Nejen že chybí oběť, ale dokonce jako by neexistovalo ani místo činu. Jedinou stopou je zmatené svědectví umírajícího muže, které však namísto odpovědí nabízí jen spoustu otazníků…

UKÁZKA Z KNIHY

Dva dny předtím jsem seděl v kanceláři u Roberta a probíral s ním, co a jak se mnou bude. Vrátil jsem se sice na své bývalé oddělení, ale dvakrát nelze vstoupit do téže řeky, jak kdysi výstižně řekl jeden starý filosof, a to ani neznal českou policii. Takže ačkoli chodby vypadaly pořád stejně ponuře a v kantýně bylo stále ještě celkem levno, dobrá třetina těch, s nimiž jsem prve pracoval, už mezitím zmizela bůhví kam.
A mezi nimi i Vali, můj bývalý parťák, kterému vyřešený případ kulhavého ukrajinského zabijáka z konce loňského roku vynesl povýšení a přesun na oddělení vražd u krajské kriminálky. Minul jsem se s ním o měsíc, ale nebylo proč truchlit. Přál jsem mu to, a navíc, díky tomu, do jakých problémů mě tehdy v listopadu zatáhl, jsem měl u něj doživotně předplaceny všechny služby a službičky, které může jeden polda po druhém potřebovat.
„Tak co s tebou?“ zeptal se Robert, když přede mě postavil kafe v otřískaném hrníčku.
„Ty jsi tady šéf, ne? Tak rozhoduj,“ opáčil jsem, vhodil do kávy dva cukry a dolil ji po okraj mlékem.
„Neser mě,“ řekl otráveně, úplně stejným tónem, jako když jsem mu kdysi oznámil, že to u policie balím. Byli jsme stejně staří, možná mu bylo dokonce o dva tři roky míň, ani jsem vlastně nevěděl. I tu práci dělal kratší dobu než já, ale byl schopný, ctižádostivý, ohebný a navíc diplomat, takže ho vedoucí místo nemohlo minout, ani kdyby chtěl. Z těch, co mi za osmnáct let služby šéfovali, ale i tak patřil do skupiny tří nebo čtyř, nad kterými člověk nemusel nechápavě kroutit hlavou.
„Mám tady jednoho mlaďocha,“ řekl potom, „zatím bez zkušeností, ale zrovna dodělal vysokou, takže zahodil uniformu, sotva mu zaschlo razítko na diplomu. Myslel jsem, že by ses ho ujal, ne?“
„Co je zač?“
„Nějaký Tonda Šikl. Doteď byl u žampiónů,“ dodal, čímž myslel bílé čepice kolegů z dopravky.
„Ale?“ podivil jsem se. „To už ho nebavilo vybírat si do kapsy?“ Robert se uchechtl.
„Tak přesně na tohle jsem se v legraci zeptal, když přišel k pohovoru, a málem mě probodl očima. On to bude asi stejný rapl jako ty, takže byste si mohli rozumět. Takový ten typ, co je ráno nasraný, že musí vstávat, a večer zase že musí jít spát. Jo a navíc je taky tam někde od vás z Neandrtálova, takže…“ Myslel tím z Moravy.
„To od nějakého špinavého Sudeťáka sedí,“ oplatil jsem mu jeho rodným Chebem a on se ušklíbl. No, možná se za toho půldruhého roku zase tak moc nezměnilo, napadlo mě.

CREDITS

Text: Martin Goffa
Čte: Martin Preiss a Libor Hruška
Hudba: Petr Hanzlík
Režie: Jan Drbohlav
© 2021 Euromedia

ODKAZY NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
ODKAZY NA WEBU