GOFFA, MARTIN: VRÁZ 6 – ČLOVĚK ZA OPONOU

Audio player with visualization


Člověk za oponou FOLDERNovináře Marka „Terence“ Vráze osloví s nabídkou doživotně odsouzený dvojnásobný vrah zvaný Rys. Chce, aby Terence objasnil nedávnou smrt jeho bratra Fritze, kterou policisté odložili jako sebevraždu. Rys policejní verzi nevěří a tvrdí, že Fritz by si dobrovolně život nevzal. Pokud se prý Terencovi podaří zjistit pravdu, zodpoví mu za to jakoukoli otázku o podsvětí, ve kterém se uplynulých třicet let pohyboval. Terence na Rysovu nabídku přistoupí, aniž ovšem tuší, do jak nebezpečných vod se ve skutečnosti vydává.

UKÁZKA Z KNIHY

Obyčejný dopis. Prostá obálka a v ní linkovaný papír vytržený z ohmataného sešitu.
Držel jsem ho v ruce a nad několika stručnými řádky vzpomínal na den, kdy jsem jeho pisatele viděl naposled.
Pamatuju si strašné horko. Uprostřed léta, zrovna během nejparnějšího týdne celého roku se v budově krajského soudu porouchala klimatizace. Situace byla o to horší, že sál, v němž jsme seděli, byl zaplněný do posledního místa. Na rozsudek čekaly bezmála čtyři desítky přihlížejících, většinou příbuzní obětí, několik policistů v civilu a samozřejmě novináři. S obžalovaným, jeho obhájcem, státním zástupcem, eskortou a tříčlenným senátem se počet osob v místnosti dostal nad snesitelnou mez. Okna byla tenkrát pochopitelně zavřená, proces s dvojnásobným vrahem probíhá za poněkud přísnějších podmínek, než když před soudem stojí podvodníček lokálního formátu.
Všichni jsme se potili, dokonce až do třetí řady jsem viděl krůpěj, která předsedkyni senátu stékala ze spánku dolů na tvář. Já měl na sobě volnou košili, která se mi lepila na záda pokaždé, když jsem se na židli opřel. Většinu času jsem proto trávil v předklonu, což znervózňovalo strážné v uniformách. Vypadalo to, že se každou chvíli chystám ze svého místa vymrštit. Chlapi z eskorty však nebyli jediní, kdo měl nervy na pochodu. Rozpálená místnost způsobovala, že sebou všichni šili, případně se ovívali čímkoli, co bylo po ruce.
Jediný, koho jako by se horko netýkalo, byl muž na lavici obžalovaných. Přestože měl na sobě vězeňský mundúr z hrubé látky a nemohl si ani vykasat rukávy, vypadalo to, že okolní teplotu vůbec nevnímá. Seděl jako socha, se strnulým obličejem, bez hnutí a téměř nezúčastněně. Ruce i nohy měl spoutány, zápěstí navíc přichycena k řemenu, který mu obepínal pás. Moje místo bylo úplně na konci řady, proto jsem ho mohl vidět aspoň z profilu, zatímco většina osazenstva sledovala jen jeho zátylek. Vousatý chlap s orlím nosem, nijak zvlášť urostlý, o to však zákeřnější. Odjakživa klamal tělem. Nevadila mu vlastní bolest, a proto ji bez výčitek působil jiným. Většinou za peníze, ale nebylo to pravidlem. Věděl jsem o jeho první srážce se zákonem, ke které došlo už na střední škole. S partou popíjeli v putyce, kde se do nich začal navážet opilý štamgast. Horkokrevný mladík tehdy urazil o hranu stolu hrdlo láhve a tu pak opilci bodl do krku.
O spoustu let a několik odsouzení později jsem v rozpálené soudní síni sledoval vyvrcholení jeho neblahé kariéry. S přihlédnutím k tomu, co, jak a proč udělal, z ní odcházel s třiadvaceti lety kriminálu. Bylo mu v té době skoro padesát, takže to pro něj prakticky znamenalo doživotí. Sledoval jsem jeho tvář, když předsedkyně senátu oznamovala rozsudek. Nepohnul se mu v ní jediný sval, dokonce snad ani nemrkl. Věděl, co může čekat, a taky to dostal. Hned na místě se proti verdiktu odvolal, další část představení se proto odehrála asi o tři měsíce později u vrchního soudu. Ten prvoinstanční rozsudek potvrdil v plném rozsahu, ale u toho už jsem chyběl, jiná práce mě odvála na opačný konec republiky.

CREDITS

Text: Martin Goffa
Čte: Jan Maxián
Hudba: Petr Hanzlík
Zvuk: Kate Hamsíková & Štěpán Škoch
Režie: Jan Drbohlav
© 2022 Euromedia

ODKAZY NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
ODKAZY NA WEBU