JAN V. KRATOCHVÍL – BÁSNÍK OKAMŽIKU
Jan Kratochvíl byl dramaturgem ČT se specializací na nejrůznější zábavné pořady. Jeho zásluhou se čeští diváci mohli seznámit třeba s kultovní sérií BBC Monty Python‘s Flying Circus nebo dvojicí Hale a Pace. Setkal jsem se s ním při Noci s Andělem, kterou Jan Kratochvíl inicioval a celých jedenáct let v projektu působil jako dramaturg a zároveň chatař (čti „četař“). Jan Kratochvíl už tady, bohužel, není, ale jeho syn Radim požádal téměř sto osobností, kteří měli to potěšení s Janem Kratochvílem spolupracovat, aby o něm sepsali pár odstavců. A tak se stalo, že se sešlo jednadevadesát příspěvků od lidí jako Jan Burian, Kurt Gebauer, Jan Kačer, Ivo Krobot, Bolek Polívka, Jiří Suchý, Ctibor Turba, David Vávra a mnoha dalších. Je pro mě nesmírnou ctí, že v knize, kterou Radim Kratochvíl vydal jako soukromý tisk, se objevuje také má vzpomínka na skvělého člověka, kterému se neřeklo jinak, než „Kráťa“…
P.S. Až po Kráťově odchodu jsem zjistil, že jsme byli (byť velice, velice vzdálení, ale přece jen) příbuzní… Strašně mě mrzí, že jsem to nevěděl, ještě když tu byl… 🙁
MŮJ PŘÍSPĚVEK DO KNIHY
S Honzou Kratochvílem jsem se poprvé setkal někdy v polovině roku 1999, když jsme společně začali připravovat Noc s Andělem, která se pak vysílala následujících jedenáct let.
Honza mě úplně ohromil, a to ze dvou důvodů. Prvním důvodem byl fakt, že co řekl, to platilo. Uznávám, že taková věc může na pohled vypadat jako zcela běžná, ale v určitých dobách v České televizi něco takového nebylo pravidlem. Druhým důvodem byl jeho nevídaný smysl pro humor. Ten vycházel z té nejlepší britské tradice komediálních skečů, každá schůzka s Honzou tak byla plná jeho suchých poznámek, jejichž vyslovení vedlo k tomu, že se přítomní váleli smíchy. Honza si také rád užíval naprosto absurdní situace, kterým občas vystavoval své okolí. Bylo to nesmírně zajímavé, protože jít s ním konzultovat scénář bylo jako účastnit se natáčení některého z nejlepších silvestrovských pořadů. Pracovalo se vlastně mezi řečí – a jak už to tak bývá, v jeho kanceláři se udělalo mnohem víc práce než v jiných, kde vládlo seriózno.
Není náhodou, že to byl právě Honza Kratochvíl, kdo přivezl do České republiky všechny série Monty Python’s Flying Circus. Tím, že za použití mírných donucovacích prostředků (přičemž o jejich mírnosti při zpětném pohledu nejsem až tak přesvědčen) přiměl Českou televizi, aby koupila práva, objevil je vlastně i pro české diváky. A nešlo samozřejmě jen o Monty Pythony. Podobný typ humoru Honza plánovitě vyhledával a co to šlo, snažil se dovážet z produkcí celého světa. Už jen proto mu patří hvězda na českém televizním nebi.
Tohle všechno ale není tak podstatné, jako to, že Honza byl po lidské stránce skvělým člověkem s charakterem britského lorda (vida, už jsme zase v té Británii). Hezky to charakterizuje historka ze začátku naší více než desetileté spolupráce. Po počátečních potížích s vývojem formátu Noc s Andělem jsme se přiblížili do fáze, kdy už to reálně začínalo vypadat, že se skutečně budou točit dvě hodiny přímého přenosu týdně. Honza si mě zavolal do kanceláře, a mezi dvěma vtipy se mě zeptal, jestli už jsem vlastně nějaký přímý přenos režíroval.
Na svoji obhajobu musím podotknout, že jsem byl tehdy ještě poměrně mladý a plný sebevědomí náležitého k věku. „Samozřejmě,“ odpověděl jsem mu s převahou. „Spoustu přímých přenosů.“
Honza jen pokýval hlavou. „To je fajn. Já totiž musím České televizi garantovat, že to všechno klapne.“
„Jasně. Já vím, že za to neseš odpovědnost.“ Měl jsem toho v té době za sebou docela dost, především jako scenárista, tu a tam i jako režisér, ale žádný přímý přenos jsem do té doby samozřejmě ještě nedělal.
Přišla první Noc s Andělem a všechno dopadlo dobře, i díky jeho skvělé přípravě. A pak druhá Noc, třetí… a už to jelo samospádem. Můj rozhovor s Honzou mi ale dlouho ležel v hlavě, bylo mi jasné, že kdyby to nedopadlo, mohl z toho být slušný průšvih, hlavně pro něj. A tak asi po půl roce, kdy Noc už dávno bezproblémově běžela jako dobře namazaný stroj, jsem se za Honzou zastavil v jeho kanceláři.
„Musím se ti k něčemu přiznat,“ začal jsem bez úvodu. „Pamatuješ si, jak ses mě ptal před první Nocí, jestli už jsem dělal nějaký přímý přenos?“
„Jo, jo.“ Honza si pamatoval.
„Tak ti musím říct, že jsem lhal. V té době jsem žádný živák neměl.“
Honza se zatvářil vážně. „No, v tom případě,“ začal pomalu, „se ti musím taky k něčemu přiznat.“
Čekal jsem, co bude.
„Já to samozřejmě dávno vím. Hned jak jsi odešel, sedl jsem si k počítači, abych se podíval, protože jsem si tvé jméno nějak nemohl vybavit z žádných titulků. Ale…“ Honza zdvihl prst, „vzpomněl jsem si na staré české přísloví, že ‚drzé čelo je lepší než poplužní dvůr‘.“
Pak jsme dali skleničku vína a ve skvělé souhře spolupracovali další dlouhé roky. A dneska, kdykoliv si na Honzu vzpomenu, mě napadne jediná, možná trochu neslušná věta. „No, do prdele, taky jsi tu moh‘ zůstat dýl.“