JAN V. KRATOCHVÍL – BÁSNÍK OKAMŽIKU
Jan Kratochvíl byl dramaturgem ČT se specializací na nejrůznější zábavné pořady. Jeho zásluhou se čeští diváci mohli seznámit třeba s kultovní sérií BBC Monty Python‘s Flying Circus nebo dvojicí Hale a Pace. Setkal jsem se s ním při Noci s Andělem, kterou Jan Kratochvíl inicioval a celých jedenáct let v projektu působil jako dramaturg a zároveň chatař (čti „četař“). Jan Kratochvíl už tady, bohužel, není, ale jeho syn Radim požádal téměř sto osobností, kteří měli to potěšení s Janem Kratochvílem spolupracovat, aby o něm sepsali pár odstavců. A tak se stalo, že se sešlo jednadevadesát příspěvků od lidí jako Jan Burian, Kurt Gebauer, Jan Kačer, Ivo Krobot, Bolek Polívka, Jiří Suchý, Ctibor Turba, David Vávra a mnoha dalších. Je pro mě nesmírnou ctí, že v knize, kterou Radim Kratochvíl vydal jako soukromý tisk, se objevuje také má vzpomínka na skvělého člověka, kterému se neřeklo jinak, než „Kráťa“…
P.S. Až po Kráťově odchodu jsem zjistil, že jsme byli (byť velice, velice vzdálení, ale přece jen) příbuzní… Strašně mě mrzí, že jsem to nevěděl, ještě když tu byl… 🙁
UKÁZKA Z KNIHY
Po počátečních potížích s vývojem formátu Noc s Andělem jsme se přiblížili do fáze, kdy už to reálně začínalo vypadat, že se skutečně budou točit dvě hodiny přímého přenosu týdně. Honza si mě zavolal do kanceláře, a mezi dvěma vtipy se mě zeptal, jestli už jsem vlastně nějaký přímý přenos režíroval.
Na svoji obhajobu musím podotknout, že jsem byl tehdy ještě poměrně mladý a plný sebevědomí náležitého k věku. „Samozřejmě,“ odpověděl jsem mu s převahou. „Spoustu přímých přenosů.“
Honza jen pokýval hlavou. „To je fajn. Já totiž musím České televizi garantovat, že to všechno klapne.“
„Jasně. Já vím, že za to neseš odpovědnost.“ Měl jsem toho v té době za sebou docela dost, především jako scenárista, tu a tam i jako režisér, ale žádný přímý přenos jsem do té doby samozřejmě ještě nedělal.
Přišla první Noc s Andělem a všechno dopadlo dobře, i díky jeho skvělé přípravě. A pak druhá Noc, třetí… a už to jelo samospádem. Můj rozhovor s Honzou mi ale dlouho ležel v hlavě, bylo mi jasné, že kdyby to nedopadlo, mohl z toho být slušný průšvih, hlavně pro něj. A tak asi po půl roce, kdy Noc už dávno bezproblémově běžela jako dobře namazaný stroj, jsem se za Honzou zastavil v jeho kanceláři.
„Musím se ti k něčemu přiznat,“ začal jsem bez úvodu. „Pamatuješ si, jak ses mě ptal před první Nocí, jestli už jsem dělal nějaký přímý přenos?“
„Jo, jo.“ Honza si pamatoval.
„Tak ti musím říct, že jsem lhal. V té době jsem žádný živák neměl.“
Honza se zatvářil vážně. „No, v tom případě,“ začal pomalu, „se ti musím taky k něčemu přiznat.“
Čekal jsem, co bude.
„Já to samozřejmě dávno vím. Hned jak jsi odešel, sedl jsem si k počítači, abych se podíval, protože jsem si tvé jméno nějak nemohl vybavit z žádných titulků. Ale…“ Honza zdvihl prst, „vzpomněl jsem si na staré české přísloví, že ‚drzé čelo je lepší než poplužní dvůr‘.“
ODKAZY NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
- Ukázka z knihy ve formátu .pdf