ŘÍMSKÁ JÍZDA
Král Karel IV. touží změnit svět, k tomu ale potřebuje korunu římského císaře. Boj o moc se ovšem nevede pouze mečem a schopný panovník musí umět válčit i na diplomatickém poli. Ve světě plném intrik to ovšem není snadné; o vládu bojují i zhrzení Wittelsbachové a Karlově korunovaci se ze všech sil snaží zabránit také papež Inocenc. Karlův promyšlený postup sice možná povede k vytyčenému cíli, ale zároveň může způsobit rozkol v jeho vlastních řadách…
Příběh Karlovy římské jízdy není jen historickým románem, ale i navýsost politickým thrillerem odehrávajícím se v polovině 14. století.
- Ukázka z knihy
- Fotogalerie ze křtu s kmotry Viktorem Krištofem, Vasilem Fridrichem, Kryštofem Hádkem a moderátorem Pavlem Andělem
- Rozhovor pro Týdeník Forum
- Rozhovor pro magazín Luxor
- Rozhovor pro Knižní novinky
- Recenze z týdeníku Mladý svět
UKÁZKA Z KNIHY
Seděl jsem ve velkém sále jaworského hradu slezských Piastovců a pozoroval mísu plnou opečeného masa. Měl jsem hlad, cesta byla dlouhá, ale pochopitelně bych si nedovolil začít jíst dřív, než své první sousto polkne panovník. A Karel se k tomu očividně zatím nechystal.
Tehdy, léta Páně 1352, už byl českým i římskoněmeckým králem a dával to na sobě znát každým slovem, každou větou. Odstín jeho hlasu nepřipouštěl pochyb, že kdo mluví, ten vládne. Nemusel se ani na osloveného podívat, ten sám věděl, kde je jeho místo. Tedy většinou.
V rytířském sále jaworského hradu tomu nebylo jinak. Sloužící, kteří dolévali víno, dělali, že nevidí ani neslyší. Vlastně dělali, že tam vůbec nejsou; možná si to i přáli. Karel stál u okna a shlížel na město pod sebou.
„Předpokládám, že pro moji svatbu zůstává v platnosti všechno, co bylo dohodnuto pro svatbu mého syna.“
Kníže Boleslav, toho jména druhý, se napil z číše. Nebyl postavy vysoké, ale oč menší byl, o to divočeji působil jeho zrzavý plnovous. Takhle nějak bych si představoval náčelníka nezkrotného kmene odněkud ze severu. Svým způsobem také ze severu byl, vztaženo k poloze sídelního města českého království. Dal si s odpovědí na čas. „Myslíš Svídnicko a Javořicko?“
„Ano.“ Karel se otočil od okna a zkoumavě pozoroval Boleslavovu tvář, která mizela v zrzavém houští.
„Jsme v trochu jiné situaci.“
„To ano.“ Karlův hlas zněl jako svist lednového větru a byl stejně tak mrazivý. „Můj syn je mrtvý.“
Boleslav se toho hlasu nezalekl, to je nutno přičíst mu ke cti. I když, popravdě řečeno, možná mu pocit bezpečí dodávali jen ozbrojenci, kterých byl plný Jawor. Dal bych krk za to, že pár jich postávalo i přede dveřmi rytířského sálu, připravených vtrhnout dovnitř, kdyby se vyjednávání pohnulo nežádoucím směrem. Karel to musel vědět také, ale bylo mu to jedno.
„Kdyby tvůj syn žil, nebyl by českým a římskoněmeckým králem. Ty jím jsi.“ Boleslav kývl hlavou, snad mimoděk, snad na znamení úcty. Tím si ovšem Karla nezískal.
„Vím, kterým zemím vládnu.“
„Chci tím říct, že Svídnicko a Javořicko by bylo nejspíš jeho první léno.“
Ticho křičelo nahlas.
Boleslav se znovu napil, snad aby oddálil větu, kterou musel vyslovit. Možná jsem se unáhlil, ani ozbrojenci v chodbách mu nedodávali tolik bezpečí, kolik by si sám představoval. Chvíli si hrál s číší, ale nakonec ji odložil a do toho kyselého jablka kousl. „Ty tím rozšíříš svoji říši tak, že se to nebude líbit.“
„Komu?“
„Ludvíkovi Wittelsbašskému, například.“
„Z Braniborce si nic nedělám.“
„Ani z papeže? I pro něj se staneš příliš mocným.“
Karel sestoupil ze stupínku u okna a pomalu přešel k Boleslavovi. Dával si záležet na tom, aby každý krok zněl výhružně. To se mu dařilo. Zastavil se u Boleslava a chvíli na něj shlížel, každý coul, který měl Karel navíc, dopadal na Boleslavova ramena vahou librového závaží.
„Otec Anny už nežije. Ty jsi jen její strýc a opatrovník. Tak o co ti jde?“
„O nic.“
„Sám Svídnicko a Javořicko po Jindřichovi dědit nemůžeš, když je tu jeho dcera.“
„Na to jsem ani nepomyslel.“
„Snad tvé děti, a to jen za předpokladu, že Anna zemře dřív a bezdětná.“
„Nemám žádné.“
„A co tedy máš? Chuť postavit se proti mně?“
„Proč bych to dělal?“ Boleslav pokrčil rameny. „Co bych z toho měl? Jen uvažuji nahlas.“
„Uvažování přenech mně.“ Karel chtěl ještě něco dodat, ale nebylo mu přáno. Dveře se otevřely a do sálu vešel muž ostrého pohledu, proti kterému byly liščí oči vzorem upřímnosti. K té tváři se hodilo lecjaké oblečení, jen docela určitě ne to, které měl muž na sobě – černá sutana a na hlavě solideo stejné barvy. V ruce držel holoubě, které bezmyšlenkovitě hladil, i když k výrazu jeho tváře by se více hodilo, kdyby mu zakroutil krkem. Ale co já vím, říkal jsem si, třeba to udělá za pár chvil.
Boleslav mužův příchod přivítal jako vysvobození. „Leszek z Waldenburgu,“ představil ho, jako by doufal, že se pro knězův příchod zapomene na to, o čem byla řeč. „Annin zpovědník,“ dodal ještě po chvíli ticha.
„Králi,“ Leszek kývl hlavou. V tom pohybu byla úcta, v jeho očích ale ne. Toho jsem si dobře všiml.
„I on by byl raději,“ Boleslav se podíval na Leszka, „kdyby se manželem Anny stal tvůj syn, a ne ty sám.“
Karel zrudl a jeho křivá jizva na obličeji zfialověla. To jsem už znal a trochu jsem si poposedl. Připravoval jsem se na výbuch vzteku, který nevyhnutelně musel přijít. Karel se ale přece jenom ovládl. Navenek. Nekřičel, spíš syčel jako podrážděný had.
„Také bych dal přednost tomu, aby můj syn žil. I moje žena.“