GOFFA, MARTIN: SYROVÝ 7 – VYKOUPENÍ

Detektiv Miko Syrový si odjíždí odpočinout od ruchu velkoměsta do rodné vsi, kde plánuje strávit několik poklidných dnů se svou malou dcerou. Hned po příjezdu je však konfrontován s podezřelým úmrtím, které místní policisté až příliš rychle uzavřou jako obyčejnou nehodu. Miko začíná klást nepříjemné otázky, fasáda vesnické idyly se drolí a na povrch vyplouvají svědectví, která do případu vnášejí stále víc pochyb a otazníků. Když se nakonec kulisy zřítí úplně, Miko až příliš pozdě pochopí, že tentokrát jde o život i jemu samotnému…

UKÁZKA Z KNIHY

Seděl jsem na lavičce a prohlížel si na telefonu zprávy, Dusty někde pobíhal, když mi najednou zazvonil příchozí hovor. Máma, potřebovala se rozloučit před odjezdem do lázní a znovu mi zopakovat, kde nechá klíč od domu. V pořádku, vždyť je mi teprve pětačtyřicet, až dospěju, přestane s tím. Dostal jsem instrukce ke klíči, rady, co mám jíst, abych nezemřel hlady a nakonec…
„Cože?“
„Vojta Farský, vždyť víš který.“
„No to vím, ale… Vlak?“
„Jo, srazil ho v noci vlak. Ne na přejezdu, zkracoval si cestu lesem. Byl prý…“ Máma se odmlčela a já úplně živě viděl, jak se rozhlédla kolem a pak ztišila hlas. „Byl prý opilý, ale strašně. Měl skoro čtyři promile.“
„No paráda,“ zamumlal jsem. S Vojtou Farským jsem vyrůstal. Mou první bábovičku na pískovišti mi rozšlápl on, stejně tak mi ve třinácti přebral první holku. Nikdy jsme nebyli ti pokrevní kamarádi na život a na smrt, ale pár společných modřin jsme posbírali. V místě, kde ho podle mámy sejmul vlak, jsme jako kluci pokládali mince na koleje a pak je rozjeté na placku sbírali.
„V neděli je pohřeb,“ řekla. „Já už budu pryč, ale kdybys chtěl jít…“
Takže ke sbaleným věcem si musím přihodit ještě pár kousků oblečení navíc.
„Tak jo, mami, dík za zprávy. Užij si lázně, ahoj.“
Rozloučili jsme se a já zůstal civět kamsi do olysalých keřů. Vojta nebyl první, komu jsem byl z našeho ročníku na pohřbu. Byli jsme Husákovy děti, plná třída capartů, na naši vesnici až nečekaná úroda. Z té spousty vrstevníků jich ale už dost odpadlo. Bouračka, nějaká ta rakovina, epilepsie. Teď je nám pětačtyřicet let, což je na některé věci zatraceně málo, a na jiné zase víc než dost. Kdy je vlastně správný věk na smrt? Nedávno jsem někde četl pozoruhodnou větu: Když žijete dost dlouho, stačíte všechny zklamat. Možná je to ta nejmoudřejší věc, kterou kdy kdo napsal.
Zavolal jsem na Dustyho a kupodivu přišel téměř okamžitě. Ploužili jsme se nahoru ulicí zpátky do bytu, kde na psa čekaly suchary a na mě Martini. Důvodem ke skleničce nebylo to, že zemřel Vojta, ale že já žiju. Čímž neříkám, co z toho je dobře a co špatně.

CREDITS

Text: Martin Goffa
Čte: Martin Preiss a Libor Hruška
Hudba: Petr Hanzlík
Zvuk: Jan Neruda
Režie: Jan Drbohlav
© 2022 Euromedia

ODKAZY NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
ODKAZY NA WEBU