GOFFA, MARTIN: VRÁZ 5 – ŽENSKÁ NA ODSTŘEL

Audio player with visualization


Ženská na odstřel FOLDERMarek „Terence“ Vráz je uprostřed noci vyrušen zoufalým bušením na domovní dveře. Za nimi najde vyděšenou kolegyni novinářku, která ho ve strachu o život prosí o pomoc. Tvrdí, že byla před malou chvílí svědkem toho, jak policie zabila bezbranného člověka. Protože je známá její identita, oprávněně se obává, že nyní může být na řadě ona. Ačkoli si je Terence vědom toho, proti jakému nepříteli žena stojí, rozhodne se udělat vše proto, aby ji z ohrožení života dostal. I za cenu toho, že bude možná muset dát v sázku ten svůj.

UKÁZKA Z KNIHY

Žena s dlouhými rudými vlasy zvedla ruce z podlahy a objala si kolena. Seděla na starém otrhaném linoleu, pod kterým cítila drsný beton. Stačila chvíle, aby měla otlačený zadek.
Otevřela oči a shrnula si z tváře neposlušnou kadeř. Nejmíň posté se rozhlédla, ale ani teď se její pohled neměl čeho zachytit. Místnosti, ve které byla zavřená, by nejlíp ze všeho příslušelo označení cela. Dlouhá pět nebo šest kroků a úzká sotva na rozpažení. Stěny byly kdysi bílé, ale omítka se už dávno začala drolit a odlupovat. Na stropě visel kus drátu s žárovkou, kterou si naštěstí mohla rozsvítit vypínačem vedle dveří. Okno chybělo, protože místnost byla ve sklepě hluboko pod úrovní ulice. Nejspíš se jednalo o starou spíž, ze které pán domu vyházel nejdřív zavařeniny a po nich i zpuchřelé police.
Jediný přístup dovnitř zajišťovaly dveře po celé výšce vyspravené plechovými pláty. Bylo zamčeno a žena věděla, že klíč je v zámku z druhé strany. Neměla se jak dostat ven, musel přijít někdo, kdo jí otevře.
Opřela se temenem hlavy o zeď a obličej skryla do dlaní. Chtělo se jí brečet? Samozřejmě že ano, už několik dnů v kuse. Ale ukázalo se, že je silná, silnější, než tušila. Tedy byla, až doteď. Najednou jako by na ni všechno dolehlo s několikanásobnou intenzitou.
Otřásla se zimou. V kumbále bylo vlhko a sychravo. Měla na sobě džíny, svetr i koženou bundu, ale řezavý chlad se jí zadíral pod kůži.
Jak dlouho už je vlastně tady dole? A hlavně, jak dlouho bude trvat, než se otevřou plechem pobité dveře? Kdy konečně zaslechne nějaký ze zvuků, na které čeká?
Podlaha ji studila čím dál víc, po chvíli vstala a začala přecházet ode zdi ke zdi. Pět kroků ke dveřím, pět zpátky. Dlaněmi si přejížděla po pažích a snažila se rozproudit krev. Zhluboka při tom dýchala a chvílemi se jí zdálo, že z celého světa slyší jen vlastní plíce.
Když pak zase sjela zády po zdi a kecla si na zem, přestala věřit, že čas plyne ve stejném tempu jako jindy. Najednou neměla podle čeho odpočítávat minuty, uprostřed čtyř stěn chyběl jakýkoliv element, kterého by se mohla přidržet.
A pak to uslyšela.
Chtělo by se říct konečně, ale jako by ji v tu chvíli někdo bodl rampouchem do břicha.
Někde nad její hlavou se ozvalo plechové zahřmění, muselo přicházet od garážových vrat. Snažila se zklidnit dech, aby jí neunikl ani zvuk. Následovalo bublání motoru auta, které vjelo dovnitř do svého stání. Pak bouchnutí dveří a opět plechová vrata.
Začaly se jí třást ruce. Sepjala dlaně, pokrčila kolena a položila si na ně hlavu. Ještě aspoň chvíli si odpočinout a sebrat zbytky sil!
Vzápětí uslyšela kroky na betonovém schodišti.
Zavřela oči a s tlukoucím srdcem se svezla na bok.

CREDITS

Text: Martin Goffa
Čte: Jan Maxián a Jitka Ježková
Hudba: Petr Hanzlík
Zvuk: Kate Hamsíková & Štěpán Škoch
Režie: Jan Drbohlav
© 2021 Euromedia

ODKAZY NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
ODKAZY NA WEBU