MUŽ Z CHATRČE (MARTIN GOFFA)

Ve staré chatrči na okraji města A. je nalezeno mrtvé tělo zanedbaného muže. Na první pohled to vypadá, že se jen další bezdomovec upil k smrti, ovšem situace se brzy začne komplikovat. Novinář Marek Vráz, řečený Terence, je vtažen do pátrání po člověku, jehož skon je záhadný skoro tak, jako byl záhadný celý jeho život. Proč přijel do města A.? Kvůli komu se skrýval pod cizí identitou? Co vedlo patologa k tomu, aby při pitvě jeho těla udělal u jedné z položek výrazný otazník? Na to všechno se Terence snaží najít odpověď, i když tuší, že odkrýt pravdu někdy znamená zaplatit až příliš vysokou cenu.

Ukázka z knihy

Den poté, co byla mrtvola muže odvezena z jeho chatrče na pitevnu ve sklepě městské nemocnice, jsem seděl na otočné židli v kadeřnictví poblíž žižkovské věže a přemýšlel, co odpovědět své kamarádce Kamile. Ačkoli… Ona vlastně odpověď nečekala, vždyť ani nepoložila otázku. Jen mi řekla, že policajti chtějí, aby se šla na svého nevlastního bratra podívat. Identifikovat ho.
„Proč ty?“
Musel jsem něco říct a nic chytřejšího mě nenapadlo.
Promnula si oči a pak pokrčila rameny.
„Nikoho jiného nesehnali. Náš táta je po smrti, Vencova máma už taky. Děti nikdy neměl a jeho bejvalka se prý před lety vdala někam do Německa. Možná by ji i našli, ale kdyby bylo potřeba udělat srovnání DNA, potřebují někoho, kdo…“
„Rozumím.“
Kamila byla Vencova jediná žijící příbuzná. Když ji o jeho smrti vyrozuměli, vzala to téměř bez emocí. V její situaci by každý reagoval plus minus podobně, s nevlastním bratrem se téměř neznali. Jenže když pak přišli s tím, že je potřeba ho identifikovat, necítila se na to.
„Snažila jsem se jim vysvětlit, že jsme se nevídali, ale prý jde jen o formalitu.“
„Můžeš odmítnout?“
Napadlo mě, jak bych se asi zachoval já. Mrtvých jsem viděl spousty, za více než dvě desítky let práce na kriminálních kauzách to ani jinak nešlo, ovšem co bych dělal, kdybych měl jít identifikovat někoho z příbuzných? V podobné situaci jsem naštěstí zatím nebyl, takže jsem ani netušil, jak je to s případnou dobrovolností takového aktu.
„Já vlastně ani nevím,“ řekla Kamila. „Vzala jsem to jako fakt a souhlasila.“
Přikývl jsem. Nečeká ji příjemný zážitek, ale nejspíš taky nic, co by dospělý člověk nezvládl. Pokud ovšem…
„Řekli ti, co se bráchovi stalo?“

Text: Martin Goffa
Čte: Jan Maxián
Hudba: Petr Hanzlík
Zvuk: Štěpán Škoch
Režie: Jan Drbohlav
© 2020 Euromedia

Odkazy na webu