DĚVČÁTKO (MARTIN GOFFA)

Uprostřed poklidného květnového dne je přepadena banka v samém centru Prahy a osamělý střelec v ní drží nevinné rukojmí. Jeho požadavky jsou ovšem více než podivné, nejde mu o peníze ani cennosti, dokonce policii nežádá ani o vozidlo, kterým by unikl. Jediné, co chce, je dostatek času a setkání s novinářem Markem Vrázem alias Terencem. Kdo je onen tajemný muž? O co mu ve skutečnosti jde? A jak se vším souvisí smrt dívky, které už od dětských let nikdo neřekne jinak než Taja?

Ukázka z knihy

Tak vytrvalého volajícího jsem ale ještě nezažil. Telefon dělal kravál celý zbytek cesty, několikrát už jsem byl na vážkách, jestli zastavit, ale nakonec jsem odolal. Mám přece dovolenou, no ne? Teprve když jsem u benzinky sundal nohy z pedálů a rozepnul si helmu, vyndal jsem mobil z brašny. I v tu chvíli pořád ještě zvonil. Číslo na displeji mi nic neříkalo, ovšem zvednout jsem ten hovor musel. I kdyby jen proto, abych volajícího odeslal do příslušných míst.
„Vráz, prosím.“
„Vráz? Marek Vráz?“
„Vždyť říkám. Kdo volá?“
„Tady podplukovník Samek, kriminálka Praha. Potřebuju s váma nutně mluvit, pane Vráz.“
„To mi došlo,“ ucedil jsem, „skoro jste mi vybil baterku.“
„Možná jste to měl zvednout hned!“
To jak na mě vyjel, mě narovnalo v zádech.
„Možná jsem to neměl zvedat vůbec,“ odsekl jsem a chystal se hovor típnout. Od nějakého Samka nic nepotřebuju, a jestli on ode mě jo, má smůlu. Zvlášť když v telefonu zní jako vůl.
Jenže ten vůl jako by poznal, že přestřelil, protože ve sluchátku se okamžitě ozvalo…
„Prosím, pane Vráz, počkejte chvilku. Je to vážně důležité. Prosím, poslouchejte!“
Dvakrát prosím ve třech větách, taková žádost má od policajta váhu.
„Tak fajn, co potřebujete?“
Jednou dlaní jsem držel u ucha mobil, tou druhou jsem si utíral pot z čela. Bágly na kole přece jen něco váží, člověk to pozná, jen co se cesta trochu zvedne.
„Jak jsem řekl, musím s váma mluvit. Osobně a hned. Kde jste? Pošlu pro vás auto.“
Jen jsem se ušklíbl, tyhle nařizovací prosby mám opravdu nejradši.
„Asi vás nepotěším,“ odvětil jsem, „ale odjel jsem na dovolenou.“
Jeho zaúpění mi málem roztrhlo telefon.
„Na dovolenou? Chcete říct, že nejste v Praze?“
„To nejsem. Vzal jsem si kolo a vyrazil na cestu po Evropě. Německo, Francie…“
Na druhé straně linky bylo mrtvolné ticho. S něčím takovým pan podplukovník zřejmě nepočítal. Pak jsem ho ale uslyšel se nadechnout.
„No a kde jste právě teď? Zkusím to přes Europol, možná by vás místní hodili na nejbližší letiště a poslali do Prahy!“
Co… Cože?
„Zbláznil jste se?“
„Nezbláznil, opravdu vás tady co nejdřív potřebuju. Tak kde teda jste? Ale přesně!“
„No já…“ Odkašlal jsem si. „Já jsem… ehm… u Berouna. Vyjel jsem teprve dnes.“

Text: Martin Goffa
Čte: Jan Maxián
Hudba: Petr Hanzlík
Zvuk: Štěpán Škoch
Režie: Jan Drbohlav
© 2020 Euromedia

Odkazy na webu