GOFFA, MARTIN: PARTA A CESTA PROTI ČASU


I na maloměstě se může skupina kamarádů přichomýtnout k napínavým událostem a záhadám, kterým je potřeba přijít na kloub. Jaké tajemství skrývá starý dům plný zachovalých obrazů, zaprášených knih a zapomenutých fotoalb? Kam se poděla paní, která už několik dní nestojí na svém obvyklém místě za oknem, když jdou děti do školy? První díl série dobrodružství čtyř dvanáctiletých přátel od osvědčeného autora detektivních příběhů. Pozadí zážitků odvážných členů party nabízí nenásilnou a poutavou formu poučení nejen o temných dobách světových dějin, ale i zeměpise či literatuře. Pro čtenáře od 9 let.
UKÁZKA Z KNIHY
V každé školní třídě existuje aspoň jedna parta. Někdy ale i dvě nebo tři. Stejně tak v každé ulici. Kolik je ve škole tříd? Kolik ulic v jedné čtvrti a kolik čtvrtí je ve městě? Dokonce i v Brodu je jich víc, než by se mohlo na první pohled zdát.
Michal, Patrik a Kája s Vendulou jsou spolužáci. Bydlí každý o kousek jinde, ale chodí do stejné třídy. Tady Kája s Vendulou bydlí spolu. Jsou to sourozenci, dokonce dvojčata, takže samo sebou měli společnou mámu, společného tátu a obývají společně i dům. Občas se jich někdo zeptá, jak můžou být dvojčata, když přitom vypadají úplně jinak. Když jsou kluk a holka.
„My jsme přece dvojvaječný!“ odpovědí vždycky unisono, už jsou zvyklí.
S dvojčaty je to tak, že si můžou být podobná buď dokonale, anebo taky vůbec. Jednovaječná dvojčata jsou stejná, vždycky jsou to buďto dva kluci, nebo dvě holky. A vypadají jedno jako druhé, do poslední pihy, prostě jako přes kopírák. Rodiče je často oblékají a češou stejně, nejspíš má být vtipné, že jsou tak od sebe úplně k nerozeznání. To dvojčata jako Kája s Vendulou si nejsou podobná ani trochu. Už jen to, že jde o kluka a holku! I když je fakt, že oba mají blond vlasy. Taky skoro stejný nos, ale to je vážně všechno. Především je Vendula o chlup větší. Možná proto, že se narodila o minutu dřív. Říká to vždycky, když chce Káju trochu pozlobit. To o něm pak pokaždé mluví jako o malém bráškovi.
Jenže…
Tenhle malý bráška jí letos v zimě zachránil život. Jakože doopravdy, nešlo tenkrát o žádnou hru. Teda ze začátku jo… Jednou uprostřed ledna se vydali klouzat na zamrzlou Divokou. Kája s Vendulou nebyli jediní, vlastně tehdy na řeku dorazila spousta dalších dětí, jenže dvojčata se vydala ze všech nejdál. Až tam, kam se nikdo další neodvážil, protože každý rozumný člověk ví, že v těch místech voda teče rychleji. A že když nějaká voda teče rychle, tak daleko hůř zamrzá. A že i když nakonec zamrzne, tak se kdesi dole ten proud pořád snaží ledovou krustu oslabit. Kája s Vendulou to samozřejmě věděli taky, jenže se chtěli klouzat a k tomu potřebovali rozběh. U břehu bylo plno, a tak se posunuli dál. Ale i tam už za chvíli byla hlava na hlavě, proto ještě popošli. Malý kousek. A pak ještě jeden. A další. No a nakonec stála Vendula skoro uprostřed řeky, Kája se rozbíhal k naprosto epickému skluzu, když najednou…
„Uááááá!“
Spolu s Venduliným výkřikem se ozvalo strašlivé rupnutí. Znělo, skoro jako by někdo vystřelil z děla a trefil palác z Ledového království. Prásk! Rup! Křach!
„Pomóc!“
Kája vlastně ani nevěděl, jestli to křičí ještě ségra, nebo už on. Vendule najednou koukala z vody jen hlava, snažila se zachytit rukama ulámaných zbytků ledu, ale žádný z nich ji neunesl. Taky nedosáhla nohama na dno, řeka byla v těch místech hluboká tak, že by se to nepovedlo ani dospělému člověku, natož dvanáctileté holce.
„Vendýýý!!!“
Ze všeho nejdřív se k ní Kája rozběhl, ale už po třech krocích se mu pod nohama ozvalo zlověstné zapraskání. Kruci! Rychle se zastavil a rozpažil ruce, aby udržel rovnováhu.
„To není dobrý!“ vydechl a očima střílel kolem sebe. Neválí se někde kus větve? Anebo hokejka? O tomhle jim přece říkali ve škole! Když se bude chtít za Vendulou dostat, proboří se led i pod ním. Zaprvé proto, že má pod nohama praskliny, no a zadruhé kvůli jeho váze. Kája měl čtyřicet kilo, kterými teď tlačil na led jen svými podrážkami. Zatímco když si lehne…
„Vydrž, Vendýýý!“
CREDITS
Text: Martin Goffa
Čte: Martin Stránský
Hudba: Štěpán Škoch
Zvuk: Rostislav Koňařík
Režie: Jan Drbohlav
© 2025 Euromedia
ODKAZY NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
ODKAZY NA WEBU