RŮZNÍ AUTOŘI: ZAMILOVANÉ POVÍDKY
Říká se, že první láska je los, který nevyhrává, ale celý život si pamatujeme jeho číslo. Hrdinové Zamilovaných povídek Michala Viewegha, Petry Soukupové nebo Petra Šabacha o tom vědí své – a hořkosladkými příběhy jistě v mnohých rozdmýchají nostalgii. Protože kdo se nikdy nezakoukal do učitele nebo neprožil románek na letním táboře? A komu se v tanečních neroztřásly nohy při pohledu na člověka, který byl tenkrát jediný na světě? Sbírka ukazuje krásu i úskalí mladé lásky, na kterou se nezapomíná, přestože nám z ní většinou nezůstane nic než zlomené srdce…
UKÁZKA Z KNIHY
Musíte pochopit, že v tý době se mnou byla Marcela hlavně proto, že každá holka tenkrát měla nějakýho kluka a každej kluk holku, aby spolu mohli chodit do kina nebo na nějakej ten mejdan. To prostě patřilo k věci. Ale že bysme se nějak strašně milovali, to teda nemůžu tvrdit; ani náhodou. Občas sem to zahlíd i v jejím pohledu – fakt si myslím, že mě nemilovala. Někdy nestačila včas přehodit výhybku, a já pak měl možnost nakouknout do její duše těma jejíma pomněnkovejma (vím, že to zní blbě, ale fakt měla oči jako pomněnky) očima plnejma nezájmu, až to bolelo. Ale ne moc, protože já ji taky (asi) nemiloval.
Panebože, proč sme spolu my dva tenkrát chodili? Dneska se divím, že sem to vydržel celej dlouhej rok. Jak sem to vůbec moh snášet, proč sem se neotočil na patě, když mi říkala – zase máš špinavej krk. Nebo – oblíkáš se jako zloděj jablek.
Zloděj jablek! To teda byla pecka. Ne, že bych nebejval zloděj jablek, jako takovej sem se už asi narodil, ale jak choděj zloději jablek oblečený, to dodneška fakt netuším.
Já se někdy doslova nemoh dočkat, až mi Marcela řekne, že už musí domů a abych ji doprovodil. Ale jen na kraj jejich ulice, dál už sem nesměl, aby mě s ní nikdo neviděl. Hlavně její rodiče.
A přece musím říct, že mezi náma něco bylo. Když sme se někde zastavili, abychom se chvíli líbali, byla to fakt síla. Tohle, říkal sem si, by přece nedělala holka, který bych byl úplně ukradenej. A protože sem cejtil, že je to aspoň na chvíli opravdový, vždycky sem do toho na nějakou chvíli spadl přímo po hlavě. Když sme se líbali a hladili, nejvíc ze všeho to připomínalo lásku nebo aspoň to, co sem si myslel, že by láska mohla bejt. To mě mátlo. Takhle vášnivě přece nebudete objímat nějakýho mizernýho zloděje jablek, ke kterýmu vůbec nic necejtíte.
Ale jak říkám, trvalo to jen rok a nakonec sme se stejně rozešli. Ne zrovna v dobrým, ale za to můžu já, protože sem se s ní chtěl rozejít víc než ona se mnou. Nebo já nevím.
CREDITS
Text: Michal Viewegh, Petra Soukupová, Petr Šabach, Miloš Urban, Marek Epstein, Irena Hejdová, Markéta Hejkalová, Boris Dočekal
Čte: Martina Hudečková, Jitka Ježková, Jan Maxián a Tomáš Hanák
Hudba: Petr Hanzlík
Zvuk: Filip Slavík
Režie: Jan Drbohlav
© 2020 Euromedia
ODKAZY NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
- Různí autoři: Co se stane dál
- Různí autoři: Dnes ještě ne
- Různí autoři: Hodně štěstí zdraví
- Různí autoři: I minuta bez tebe je dlouhá
- Různí autoři: Jedeme na dovolenou
- Různí autoři: Jestli vůbec někdy
- Různí autoři: Má mě ráda, nemá mě ráda
- Různí autoři: O lidech a psech
- Různí autoři: Osiřelo dítě
- Různí autoři: Po stopách zločinů
- Různí autoři: Povídky o ženách
- Různí autoři: Povídky, které pomáhají
- Různí autoři: Rodinné povídky
- Různí autoři: Rodiny a rodinky
- Různí autoři: Soukromá tajemství
- Různí autoři: Tenkrát o Vánocích
- Různí autoři: Tomu říkám překvapení
- Různí autoři: Už teď mi chybíš
- Různí autoři: Útěky někam jinam
- Různí autoři: V bílém plášti
- Různí autoři: Ve škole i za školou
- Různí autoři: Veselé Vánoce, Terezko
- Různí autoři: Všechny za jednu
- Různí autoři: Za pět minut zvoní
- Různí autoři: Zamilované povídky