RŮZNÍ AUTOŘI: CO SE STANE DÁL

Hana se vrací do kraje svého mládí, doufajíc, že své dceři konečně představit jejího otce. Paní Jarmilu také čeká jedno „poprvé“ – a to už brzy oslaví šedesáté narozeniny. Marie se chystá na sraz gymnázia po dvaceti letech a moc se jí tam nechce, protože ví, že hlavním tématem u stolu budou samozřejmě děti, zatímco Karla plánuje v Buenos Aires navštívit kurz češtiny, aby si konečně mohla promluvit se svou matkou… Deset populárních autorek a deset příběhů ženských – vlastně až na jednu výjimku – hrdinek, které se tváří v tvář všednodennosti nehodlají vzdát.

UKÁZKA Z KNIHY

Až ve výtahu si uvědomila, že tentokrát si rolák brát neměla. A už vůbec ne tenhle z polyesteru. Než tam dojede, bude celá zpocená a pak si ještě bude muset přetahovat svetr přes hlavu i vlasy a pak zas zpátky. Jarmila rychle zkontrolovala, jestli má alespoň papírové ubrousky v kabelce, aby si mohla otřít čelo a později i podpaží. Dnes by měla být na místě včas. Je sice ranní špička, ale tramvaje přece pořád jezdí tak, jak mají. Málo platný, koleje jsou koleje, pomyslela si a podívala se na hodinky. Z náměstí Míru na Klamovku jí to pojede pěkně a pak si přestoupí na autobus. V duchu si znovu projde, jestli má sebou všechno co má mít. Občanský průkaz, kartičku pojišťovny, kapesníky a uvědomí si, jak strašně se jí tam nechce. Přitom pozoruje v protilehlém rohu zastávky mladý nezvykle disproporční pár. Ona je překvapivě o dost vyšší, takže on k ní mluví s hlavou zakloněnou, prakticky k ní vzhlíží. Něco jí intenzivně pološeptem odříkává, jako by jí recitoval nebo ji snad zaklínal – a ona se směje. Tiskne se k němu a polibky se ho snaží umlčet, ale on nepřestává mluvit a jednou rukou jí k sobě ještě pevněji přitáhne. Druhou rukou jí vklouzne pod kabát a pak i pod tričko. Nikdo jiný kromě Jarmily to nevidí, protože pouze ona stojí v takovém úhlu, který to umožňuje. A tak sleduje, jak muž té dívce pod tričkem stahuje podprsenku, rukou mačká, skoro až hněte její prsa. V tu chvíli dívka ztichne a jako by se začala na něco velice důležitého soustředit, vzdychne, ale v ten samý moment se Jarmila otáčí a s úlevou vidí, že přijíždí tramvaj. Nastupuje jako první a z hlavy nemůže dostat ten obraz. Co to jen je za podivný chvat, který chlapi používají na ženský hrudník? Jako by se snažili vytvarovat z prsou něco jiného. Nebo jako by se chystali zatroubit na ně jako na lesní roh. Některý mužský zase štípají nebo kroutí bradavkami, jako by ladily stanici rádia. A to bolí.
„Paní, nechcete si sednout?“ ozvalo se a to jí vytrhlo z myšlenek. Asi šestnáctiletá dívka nečekala na odpověď a pustila ji sednout. Jarmila jí chtěla odseknout, že nechce, že jí ještě není ani šedesát, ale tramvaj byla plná a nechtěla, aby se na ni přenesla pozornost a hlavně nechtěla vidět ty pátravý pohledy vyhodnocující, jestli skutečně vypadá na to, že má právo se urazit nebo je ta šedesátka na ní vidět. Tak se jakoby usmála a sedla si. Obraz rukou pod tričkem byl ale díky tomu pryč. Měla před sebou deset zastávek. V tramvaji bylo horko. Cítila, jak jí po zádech mezi lopatkami stékají kapky potu a spojují se do malého čůrku.

CREDITS

Text: Alena Mornštajnová, Kateřina Tučková, Michaela Klevisová, Petra Dvořáková, Aňa Geislerová, Viktorie Hanišová, Markéta Pilátová, Dora Čechova, Anna Bolavá a Irena Hejdová
Čte: Taťjána Medvecká, Jitka Ježková, Marie Doležalová, Pavla Charvátová, Martina Hudečková a Jiří Ployhar
Hudba: Petr Hanzlík
Zvuk: Rostislav Koňařík
Režie: Jan Drbohlav
© 2022 Euromedia

ODKAZY NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
ODKAZY NA WEBU