JEDEME NA DOVOLENOU (RŮZNÍ AUTOŘI)

Jedeme na dovolenou FOLDER

Na Šumavu, do Itálie, Kalifornie nebo na Warnemünde. Autem, vlakem, lodí nebo letadlem. S rodinou, čerstvou známostí, zaměstnavateli, ale i sama, jen tak s batohem. Míst, kam se vydat na dovolenou, způsobů, jak se tam dost, a možností, s kým onen čas strávit, je skoro nepřeberně. Co ale mají společného hrdinové povídek deseti soudobých českých autorů, je fakt, že si svůj výlet představovali úplně jinak, a kdyby jen tušili, jak to dopadne, dost možná by zůstali doma…

UKÁZKA Z KNIHY

Byl to prý tehdy obrovský hit. V socialistickém Československu, kde požadavek na užitnost vysoce převyšoval estetické nároky, dal osvícený podnik Fatra Napajedla kupodivu prostor mladé nadané návrhářce Libuši Niklové, zpod jejíchž rukou na svět vycházela fantastická zvířata. Nafukovací rudý buvol, modrý slon, žlutá žirafa anebo tahle kočka se psem, kteří s narozením strýce a poté mé matky zakotvili i u nás. A stali se dědičnými předměty, prvním majetkem každé nově narozené generace.
Dokumentováno je to především na fotografiích visících na vzpomínkové zdi našeho rodu. Nikdo, kdo navštíví tento dům, ji nemůže přehlédnout – sotva vstoupí do obývacího pokoje, zaplaví ho ze stěny rozdělené knihovnou příběh jeho obyvatel.
Začíná svatbou prarodičů, později pokračuje jejich strojeným pózováním před novostavbou, která ční z holé zahrady poněkud nepatřičně. Hned vedle visí dvě velké fotografie rámované do stříbřených štukových rámů. Na jedné z nich je strýc zachycený ve věku asi rok a půl starého batolete. Na hlavě má vyčesaný dobový kokrhel, tváře růžolící dotekem akvarelových barev umělce zaměstnaného v regionálním fotografickém ateliéru. Před modře kolorovaným bryndákem svírá v sepjatých ručkách pejska. Na druhé fotografii je matka s kokrhelem vyčesaným úplně stejně, jen s bryndákem nevhodně žlutavým a s černou kočkou. Vytřeštěné oči dítěte korespondují výrazem i barvou s očima plastové kočky, oboje jsou zalité podivně zelenou barvou, jejíž valér byl asi výsledkem umělecké nadsázky onoho kreslíře a dnes i času, který z kdysi možná přirozeně vyhlížející zelené vytáhl skryté akvamarínové odstíny, takže oči děcka i kočky z plochy obrazu září jako dvě brčálové baterky.
Po letech zapomnění došlo na plastové hračky zase na počátku osmdesátých let. To už naštěstí kokrhely v módě nebyly, a tak vpravo od knihovny visí další fotky rámované ve stejných stříbřených štukových rámech. Na první z nich leží na břiše můj bratr s hlavou nejistě vztyčenou, s úšklebkem na pomezí smíchu a pláče, a v dosahu jeho ruky se válí ten pes, dědičný předmět doličný. Je definitivně jeho, protože strýc už v té chvíli nebyl, nemoc ho sežrala. A o pár let později jsem ve stejné póze, dupačkách a se stejným úšklebkem byla fotografovaná i já, ale s kočkou a zdravá.
„Za tohle můžeme my, holka,“ říkávala máma, když jsme se v našem studeném domě tahaly s bráchou do schodů.
Kam moje paměť sahá, už nechodil. Ještě tak když jsem byla ve školce, pamatuju si, že se pohyboval houpavým krokem, podél stěn a jen po špičkách, protože došlápnout už mu svaly dávno nedovolily, pak se pár let belhal o berlích nebo jen plazil, to když mu ještě sloužily ruce. Bylo mu dvanáct, když skončil na vozíčku a máma se o něj musela začít starat po celý den.
Taky jsem si myslela, že za to můžeme my.
Tvrdila to babička, tvrdila to máma a tvrdil to i táta, než odešel. Žádná z nás ho už nikdy neviděla, utekl na druhý konec světa, protože se na to nemohl dívat. Utekl, protože jsme ho prý podvedly. Svatební foto rodičů pak bylo ze zdi vzpomínek neslavně sejmuto a rodinné štěstí tak reprezentuje jen naše trojice – matka, bratr na vozíčku a já při různých příležitostech. U koní, v tanečních, nebo s maturitním vysvědčením.

UKÁZKA Z AUDIOKNIHY
POUŽITÁ SKLADBA: JUST ANOTHER TRIP
CREDITS

Text: Anna Bolavá, Dora Čechová, Boris Dočekal, Petra Dvořáková, Viktorie Hanišová, Jakuba Katalpa, Alice Nellis, Markéta Pilátová, Petra Soukupová a Kateřina Tučková
Čte: Martin Preiss, Jiří Ployhar, Lucie Pernetová, Sabina Laurinová a Jitka Ježková
Hudba: Petr Hanzlík
Zvuk: Rostislav Koňařík
Režie: Jan Drbohlav
© 2022 Euromedia

ODKAZY NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
ODKAZY NA WEBU