SOUKROMÁ TAJEMSTVÍ (RŮZNÍ AUTOŘI)

Soukromá tajemství - folder

Anna by ani za nic své matce nepřiznala, že její manžel není, jemně řečeno, tak dokonalý muž jako byl její táta, jehož ale nikdy nepoznala, ovšem Lucie, ta nechce říct o otci svého doposud nenarozeného dítěte vůbec nic. Pan Gruss zase trvá na tom, že mezi půlnocí a jednou hodinou ranní musí být vrátnice Šternberského paláce zamčená a tedy mimo provoz, kdežto Milada odmítá kohokoliv do zámecké školní kaple pustit už bůhvíkolik let. Pro vypravěče povídky Jaroslava Rudiše je záhadou, co se dělo včera večer a proč má na balkóně na keříku navěšená rajčata z nedaleké večerky, zatímco pro Tomáše Marka Epsteina je to jeho nový telefon. A jak spolu souvisí mikulovský židovský hřbitov s prvním mléčným zubem malé Ester?

Ukázka z knihy

Dělal sem ve Šternberským paláci jen dočasně, jelikož sem se potřeboval na chvíli zastavit, zorientovat se a v klidu si promyslet kudy dál, ale taky sem musel při tom svým spočinutí schrastit aspoň něco málo na činži a na jídlo a na to bylo místo hlídače ideální. Jestli to někoho zajímá, předtím sem dělal v minilabu Kodak a – jak se kdysi zpívávalo, že video killed the radio star! – i mě a spoustu mně podobnejch pro změnu zabily digitální foťáky. Co proti tomu zmůžete? Nic. A protože sem byl v minilabu jedinej svobodnej a bezdětnej, šel sem při snižování stavu jako první. Nijak sem se ale nelitoval a nechtěl bych, aby to tak vyznělo i teď, protože práce nočního hlídače má taky něco do sebe. Žádný velikánský prachy sice nečekejte, ale taky po vás nikdo nechce nějak přehnaný kvantum muziky, takže tím se to vlastně vyrovnává.
Pan Gruss byl drobnej šedivej důchodce se strašně zvláštním – a nepřeháním, když řeknu, že až dotěrným pohledem, takže sem furt měl pocit, že na mě vejrá, ať už se nacházel kdekoliv. A byl strašně lekavej. Nikdy sem nezažil člověka, kterej by se tak často a snadno lekal! Párkrát se stalo, že sem se třebas prudčejc pohnul – a von hned vyletěl ze židle, jako kdyby se katapultoval. PROBOHA! říkával sem mu, TOHLE nemůžete, pane Gruss, TOHLE mi, prosím vás, nedělejte, dyť já se toho vašeho leknutí pokaždý leknu daleko víc, než se lekáte vy! Tvrdíval mi, že prej je to tím, jak dělám prudký pohyby, že to všechno je moje vina. Já bych to radši vůbec nekomentoval, jelikož to byly evidentní nesmysly. Já a prudký pohyby! To byste mě museli znát líp, abyste se tomu mohli zasmát.
Každej večer – přesně ve chvíli, co sme zavřeli dveře za posledním zaměstnancem, se pan Gruss vrhl po služebním telefonu a volal svýmu bratrovi. To bylo prakticky neměnný. Abych nezapomněl, jeho bratr tady taky pracuje jako hlídač, jenže v protisměně, takže například já sem ho nikdy v životě neviděl, ale lidi, který ho znaj, mi říkali, že prej je to přesná kopie svýho bratra. Nešmíroval sem, o čem si ty dva pořád povídaj, a taky mi to bylo dost jedno, ale jednou sem nechtěně vyslech pár vět, který použil pan Gruss, a byl sem z toho dost nesvůj, protože naléhavě šeptal: Nemůžeme dělat nic! Pamatuj, bratře, že jsme z prokletého rodu…! Ne, že bych byl nějak mimořádně ustrašenej, ale to víte – noční obrazárna si žije tak trochu svým životem, což způsobuje zvláštní druh samoty, ve který se tady po rušným dni ocitáte, a to náhlý šero, který vás obklopuje… A do toho si představte čísi řeči o prokletí… No, že by mi to v tu chvíli přidalo na náladě, to teda nemůžu říct.

Ukázka z audioknihy

Použitá skladba Lounge Moments (Jan Titlbach, soundcloud)

Text: Alena Mornštajnová, Petr Šabach, Aňa Geislerová, Jaroslav Rudiš, Petra Dvořáková, Marek Epstein, Bianca Bellová, Pavla Koucká
Čte: Martina Hudečková, Jitka Ježková, Jan Maxián a Martin Preiss
Zvuk: Filip Slavík
Režie: Jan Drbohlav
© 2020 Euromedia

Odkazy na těchto stránkách, jiné antologie českých autorů

Odkazy na webu