RŮZNÍ AUTOŘI: JESTLI VŮBEC NĚKDY

Audio player with visualization


Jestli vůbec někdy FOLDEROsm povídek současných českých autorů se vrací do doby, kdy často zbývalo jen doufat – před rok 1989…

UKÁZKA Z KNIHY

Plot zámecké zahrady je z vysokých kovových tyčí. Jsou zakončené ostrými hroty a míří k nebi. Když jsem byla malá, myslela jsem si, že lidé za plotem, kteří na jaře osazují záhony, v létě je plejí a na podzim shrabují listí, jsou zahradníci. Zdálo se mi to logické – k údržbě tak velkého parku je zapotřebí hodně rukou.
Kdo jsou ti lidé v zahradě, mi vysvětlil Tomáš. „Blázni,“ řekl. „Nebezpeční pomatenci. Proto jsou za plotem. Ale stejně občas někdo uteče.“
Tato slova – vyslovená starším bratrem možná bez úmyslu mě vyděsit – stála na počátku několika měsíců temného strachu. Dny, v nichž jsem si vychutnávala každodenní cestu do školy alejí, v níž jsem znala každý strom, se rázem proměnily v děsivou noční můru, před kterou nebylo úniku. Vymýšlela jsem různé záminky, abych mohla zůstat doma, dělala všechno pro to, abych nemusela projít okolo zámku sama, postávala jsem na začátku zahrady a čekala, až někdo půjde stejným směrem, a když nikdo nešel a hrozilo, že se opozdím na vyučování, s hlavou sklopenou a pohledem upřeným k zemi jsem proběhla podél plotu a v zádech jsem cítila pohledy těch, kteří mě jistojistě sledovali z oken, zpoza keřů a skrz mříže, číhali na mě a čekali, až přijde jejich chvíle a oni se na mě budou moct vrhnout.
Tomáš můj strach vycítil a jako správný starší bratr mě v něm radostně utvrzoval. Vyprávěl mi historky o uprchlých chovancích a rozsápaných či ztracených dětech. „Chytají hlavně malé holky a za copy je přivazujou k plotu,“ šeptal mi do ucha a já mu věřila. Zatím jsem neměla důvod nedůvěřovat lidem, protože mě svět ještě nikdy nezradil, a vůbec mě nenapadlo, že by mě záměrně trápil někdo, kdo je mi blízký.
I když jsem o tom v té době vůbec nepřemýšlela, Tomáše jsem měla ráda. Jak moc jsem si uvědomila, když jsem o něj přišla.
Utrpení skončilo, když mé dětské zoufalství dosáhlo pomyslného vrcholu a rozhodla jsem se maminku požádat, ať mi ustřihne oba dlouhé copy.
„Ani náhodou,“ odsekla, a když jsem se rozvzlykala a svěřila se jí se svými strachy, popadla vařečku a Tomáš dostal nelítostné školení o rodinných vztazích.
I přes veškerá ujištění, že mi nic nehrozí, jsem se ještě pár týdnů cestou do školy pro jistotu držela od plotu co nejdál a copy strkala pod bundu. Ale lidé na zahradě – pokud tam byli – si mě vůbec nevšímali. Oblečení v modrých teplákovkách, jaké jsme i my, žáci základní školy, nosili v hodinách tělesné výchovy, se skláněli nad záhony, za teplých dnů posedávali na lavičkách, někteří pokuřovali a občas mezi sebou prohodili pár slov. Vlastně se moc nelišili od lidí, které jsem potkávala na ulicích.
„Protože ti opravdu nemocní jsou na uzavřených odděleních,“ řekla mi maminka, když jsem se jí se svým pozorováním svěřila. A mamince jsem v tomto směru mohla naprosto důvěřovat, protože tehdy, v říjnu roku 1970, nastoupila do ústavu pro duševně choré, známého ve městě jako zámecký blázinec, coby zdravotní sestra.

CREDITS

Text: Alena Mornštajnová, Kateřina Tučková, Petra Soukupová, Petra Dvořáková, Michaela Klevisová, Ondřej Neff, Viktorie Hanišová a Marek Epstein
Čte: Sabina Laurinová, Betka Stanková, Jitka Ježková a Vasil Fridrich
Hudba: Petr Hanzlík
Zvuk: Rostislav Koňařík
Režie: Jan Drbohlav
© 2022 Euromedia

ODKAZY NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
ODKAZY NA WEBU