RŮZNÍ AUTOŘI: ÚTĚKY NĚKAM JINAM


Útěky někam jinam FOLDERHelena kdysi utekla na samotu do lesů a dnes se vrací do města, kam tvrdila, že už nikdy nevkročí, a i Petra odešla na venkov za novým životem. Co bude muset dokázat Pavla, aby ji sousedé ve vesnici konečně přijali? Sen o útulné obci, kde lidé žijí v souladu s krajinou a zvířaty, někdy přináší bolestný náraz do reality. I dům na samotě může být pro jednoho romantické útočiště, pro druhého tíživou vzpomínkou a břemenem. A před jakou ostudou utíká umělec Pecháček ze vsi zpátky do města? Jedenáct populárních autorek a autorů ve svých povídkách vypráví o hledání domova na vesnici i ve městě, o útěcích za sny a ideály či úniky před vlastními stíny a životními přehmaty – zkrátka o obtížné cestě za lepším životem, ať už jej hledají městští hrdinové na idealizovaném venkově, nebo vesničtí obyvatelé v anonymitě velkoměst.

UKÁZKA Z KNIHY

Než tady budu vyprávět, jak se to všechno s Bety zamotalo, měl bych vám povědět něco o své ženě. Alena je totiž skvělá, to zaprvé. A pak hned za druhé: Alenu doopravdy miluju. Znal jsem ji už od střední. Seděla o tři lavice dál, nosila blonďatý, úplně kratičký sestřih a vypadala trochu jako kluk. Už od puberty působila jako kotva v mém jinak dost rozkolísaném životě. Vzali jsme se po vysoké a byly to vážně šťastné roky. Každý den byl u nás podobný a já míval tuhle podobnost rád. Ať byste přišli v kterýkoliv den, viděli byste pravděpodobně to samé.
Předsíň našeho bytu, kde na věšáku visí Alenin bledě modrý baloňák, květináč plný bylinek a pečlivě uspořádanou kuchyň.
„Ahoj, tati,“ zahulákal by nejdřív Adam z pootevřených dveří svého pokoje. Nejspíš by seděl se sluchátky na uších u počítače a pařil nějakou zběsilou hru. Co taky čekat od třináctiletého puberťáka. Potom byste potkali Veroniku, která si hraje s kočkou. Je jí deset a podobá se Aleně. A potom by tam stála ona. Něco by dělala u kuchyňské linky. Krájela salát, sekala šalotku, restovala česnek nebo rozpékala baklažány. Vlasy by měla pořád tak světlé a ostříhané na kluka jako před lety, pěknou vzpřímenou postavu a na krku by se jí pohupoval jemný řetízek s několika zirkonovými kroužky. Jakmile by mě uviděla, usmála by se a něco vtipného prohodila. Viděli byste mou parťačku na život a na smrt, zahlédli byste člověka, který ví, co je to opravdová láska. Já bych ji objal, dal jí pusu na krk a řekl něco jako: „Ahoj, vidím, že se držíš osvědčených stereotypů a připravuješ manželovi večeři.“
Její kůže by byla cítit jejím oblíbeným Lancôme La Vie Est Belle, uchichtla by se, ochutnala pepřovou omáčku a řekla by něco ve smyslu: „Jestli se tohle dozvědí u nás v redakci, tak letím z práce, to si piš. Jsme pokroková, zásadně feministická společnost a musíme jít pořád vpřed.“
Alena byla redaktorkou společenského magazínu, který v posledních letech začal nabírat, jak to říkala kulantně, osobitý směr. V překladu to znamenalo, že redakci postupně začaly obsazovat takzvané genderistky–feministky, jejichž hlavním posláním bylo vést válku. Proti všemu, co by snad jen trochu mohlo zavánět… vlastně ani není důležité, proti čemu všemu.
„Myslím, že největší stereotyp je neustálý boj proti stereotypům. Ze zásady. Ty holky jsou jak vymaštěný. Uznávám, že spousta stereotypů je naprosto nesmyslných a lidem komplikují život, ale spousta z nich taky člověku život usnadňuje,“ rozvíjela by dál Alena, zatím co by na stůl rozkládala talíře a příbory.
„Souhlasím, zvlášť tenhle stereotyp se mi hodně líbí,“ sedl bych si ke stolu a Alena by věděla, že to v té chvíli myslím v legraci i vážně a byl by to další obyčejně hezký večer, který bychom spolu prožili.

CREDITS

Text: Alena Mornštajnová, Zdeněk Grmolec, Michaela Klevisová, Josef Moník, Petra Dvořáková, Lidmila Kábrtová, Viktorie Hanišová, Jaroslav Rudiš, Kateřina Rudčenková
Čte: Betka Stanková, Libor Hruška, Jiří Ployhar, Martina Hudečková, Jitka Ježková
Hudba: Petr Hanzlík
Zvuk: Vladimír Srb
Režie: Jan Drbohlav
© 2024 Euromedia

ODKAZY NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
ODKAZY NA WEBU