RŮZNÍ AUTOŘI: O LIDECH A PSECH


O lidech a psech FOLDERŽolík, Pluto, Timur, Lišák, Aramiska, Saracen… to jsou hlavní hrdinové povídek od renomovaných českých autorů, v nichž hraje hlavní roli vztah člověka a psa. Vlídný, dojemný, osudový, nenahraditelný, ale někdy složitý, zpočátku i nedůvěřivý… Pes je prý nejlepší přítel člověka. Jak lidé u psů, tak také psi u lidí hledají to, co jim někdy nemůže poskytnout jejich vlastní druh – společnost, útěchu v samotě, ochranu či přátelství, porozumění beze slov. Lidé na svých psích kamarádech obdivují jejich věrnost, oddanost, důvěru a možná v nich vidí a obdivují tak trochu sami sebe. Někteří lidé tvrdí, že s tím svým si rozumějí víc než s vlastními příbuznými. A když umře pes, je to, jako když odejde člen rodiny.

UKÁZKA Z KNIHY

Se psem to bylo těžký, já to vím nejlíp. Třeba že by mu někdo mohl vzít kost, když ji měl on, to nepřicházelo v úvahu, a mí dva mladší bráchové Jonáš a Kryštof by se pro jistotu ani neměli přibližovat k místu, kde pes zrovna tu kost jedl. Já se přiblížit mohl, ale to je tak všechno. Vrčel na mě a pak i s kostí odběhl o kus dál. Vím, že tohle by správnej pes neměl dělat, viděl jsem v reportáži, jak vychovávat psa. Správnej pes by kost odevzdal svýmu pánovi a vůbec všem, se kterýma žije, i dětem.
Jenže můj pes je z útulku, a jak říká máma, kdo ví, co chudák zažil, tak k němu musíme bejt shovívaví, ale tuhle, když vystartoval po Jonášovi, ho dost zmlátila a shovívavá nebyla ani trochu. Ale mlčel jsem, protože v tý chvíli je moje máma trochu mimo a myslím, že by se tím prutem ohnala i po mně. Pes se krčil v koutku a snášel to, ale já vím, že by to nesnesl moc dlouho, že by nakonec po mámě taky šel, ale ona to možná ví taky, tak ho noc dlouho nebila. A stejně to byla Jonášova vina, protože pes je nerad, když spí a někdo ho najednou vyruší, a to Jonáš udělal.
Ale to už je teď jedno.
Našel jsem psa předevčírem ráno, když jsem šel do školy. Jdem s Kryštofem, kterýmu všichni říkáme Tofin, protože tof je část jeho jména a Tofinek je taková polská hrozně sladká oplatka, kterou on měl jeden čas hrozně rád. Jen tak si jdem a já najednou uvidím tu nezvyklou rezavou a vím, že je to pes, a vím, že je po něm. Dojdeme s Tofinem k němu. Leží u silnice a vypadá, že spí. Jsem hrozně rád, že vypadá takhle, protože já ho musím sebrat a vrátit se s ním domů a pohřbít ho. Teda, myslel jsem, že ho vezmu a vrátím se s ním domů, ale neunesl jsem ho. Ušel jsem asi sto metrů a pak jsem ho musel položit, nesl se moc špatně.
Vrátil jsem se domů pro kolečko a říct to mámě.
Máma je doma s Jonášem, aby nemusel do školky. My s Tofinem už chodíme do školy. Někdy nás táta odveze na autobus, ale jen když je opravdu hnusně. Táta už nebyl doma, tak jsem vzal kolečko, řekl mámě, co se stalo, a že nejdu do školy. Tvářila se, že Tofin jel sám, ale je už v druhý třídě a v autobuse je spoustu dalších dětí, co jedou do školy, tak co. A stejně už odešel a mobil nemá, máma na mobily pro děti nevěří, já ho mám jen pro případ nutnosti, kredit mám tak malej, jako bych neměl žádnej. Nevadí mi to.

CREDITS

Text: Kateřina Tučková, Magdaléna Stárková, Petra Soukupová, Petr Šabach, Josef Moník, Marek Epstein, Viola Fischerová, Irena Hejdová
Čte: Lukáš Hlavica, Kryštof Hádek, Vilma Cibulková, Martin Stránský
Hudba: Petr Hanzlík
Zvuk: Vladimír Srb
Režie: Jan Drbohlav
© 2024 Euromedia

ODKAZY NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
ODKAZY NA WEBU