RODINNÉ POVÍDKY (RŮZNÍ AUTOŘI)

Rodinné povídky - folder

Jiřina soudí, že muži jsou ubožáci a bylo by nejlepší obejít se úplně bez nich. Jenomže aby dosáhla toho, po čem nejvíce touží, muže potřebuje.
Alice stav osamění pociťuje dost silně, ač je vdaná. A potom může být i obyčejná návštěva ZOO s dvěma dětmi tou nejtěžší věcí na světě.
Vypravěčka třetí povídky vlastní potomstvo nemá, nicméně najednou se musí postarat o autismem postiženou holčičku. Dceru své sestry.
Ani v rodině malé Emy tatínky nenajdeme – jak ten její, tak maminčin bydlí totiž stejně jako Ježíšek v nebi.
U Svačinových je tomu přesně naopak, tam hraje prim pánské pohlaví. A rybaření.
Tři muži jsou hlavními postavami také následující povídky a i oni berou své ratolesti na dovolenou. Dopadne to ovšem… všelijak.
Když Marii a Michalovi odjede dcera na týdenní gymnastické soustředění, najednou jako by nevěděli co s volným časem. Jeho hlavní náplň? No přece hlídat morče!
Také Blanka osamí, byť z mnohem smutnějších důvodů. Ale její šaty, dlouho vězněné ve skříni, neprodleně chtějí na ples…

Ukázka z knihy

„Sabča ještě spí,“ pošeptá ségra, když mě vidí ve dveřích. Sama je ještě v pyžamu. Plouží se po kuchyni. Chce mi vařit kafe.
„Kašli na kafe,“ zavrtím hlavou.
Hecne ke stolu ve svý pidikuchyňce. Chvilku mlčíme. Za poslední tejden jsme se viděly víckrát než za posledních pět let. Úplně pitomě mě napadá, že bychom si měly říct něco podstatnýho. Něco, co jsme si v životě neřekly. Jenže co je vlastně v takovýhle sračce podstatný? V hlavě mi šrotujou jen samý nesmysly. Když mně byl rok, ségře bylo šest. Co se při takovým věkovým rozdílu dalo čekat? Že budeme kámošky na život a na smrt? To těžko. Obě moc dobře víme, jaký jsme. Každá jsme si vždycky žila po svým. Každá jsme si to podělala jinak.
„Pomůžu ti převlíct,“ nabídnu jí. Podstatný je teď vlastně úplně všechno, napadne mě. Ani se nebrání. Svlíkám jí vršek od pyžama. V hromádce připravenýho oblečení šmátrám po podprsence.
„Na to kašli, nevidíš, jak vypadám?“ zašprýmuje.
Ona je v takový prdeli a ještě dělá vtípky! To nikdy nepochopím. Ale taková byla vždycky. I když tak blbě otěhotněla. Samozřejmě se ženatým. Jak jinak. A samozřejmě se na ni vykašlal, hned jak se to dozvěděl. Máma z toho měla tenkrát oči na vrch hlavy. Horem spodem do ní hustila, ať maže na potrat, že si zkazí život. Jenže ségra si jela svou. Děcko si nechala. Úplně sama. Chlapa ani nezapsala do rodnýho listu. Nikdy si nepostěžovala. Nikdy nebyla nasraná na ten podělanej život. Teď tady sedí bílá jak stěna. Pod očima modročerný kruhy, husí kůže po celým těle. Vidím, ségra, jak vypadáš, to teda vidím, pomyslím si. Při pohledu na oholenou hlavu se mi otáčí žaludek. Prej ji nenapadlo, že by to bylo tak vážný. „Vlastně to bylo pár modřin,“ říkala mi do telefonu, když mi to volala. Kámošky na život a na smrt fakt nejsme. Ale ségry jo.

Text: Alena Mornštajnová, Anna Geislerová, Irena Hejdová, Ivana Myšková, Marek Epstein, Miloš Urban, Petra Dvořáková, Petra Soukupová
Čte: Martina Hudečková, Jitka Ježková, Saša Rašilov a Anna Geislerová
Hudba: Petr Hanzlík
Zvuk: Vít Janata
Režie: Jan Drbohlav
© 2019 Euromedia

Odkazy na webu

  • vyjde v listopadu 2019