JINDRA, JAROMÍR LUCEMBURSKÁ SÁGA 7 – VZPOURA VÉVODŮ


Vzpoura vévodů FOLDERMatouš Rozoumek, kdysi dvořan Jana Lucemburského, narazí na stopy chystané vzpoury vévodů, jejímž cílem je sesadit Karla IV. z trůnu panovníka Svaté říše římské. Spiklencům nahrává neúroda a z ní pramenící hladomor, stejně jako Karlovy soukromé problémy – smrt prvorozeného syna, druhé manželky i nedoléčené zranění. Také Matoušovu synovi, veliteli královy osobní družiny, se komplikuje život, poté co zjistí, že je mu Barborka nevěrná. Jak si oba Karlové poradí ve složitých situacích? Najde král způsob, jak rozbít jednotu spiklenců, aniž by proti nim musel vojensky zasáhnout?

UKÁZKA Z KNIHY

Král Karel seděl na prosté lavici a pletl z vrbového proutí košík. Docela malý, jen tak do ruky, třeba pro pár jablek nebo pro všechno, co je zapotřebí k vyšívání. Nebylo pro něj důležité, k čemu bude sloužit, dokonce ani to, zda bude vzhledný. Procvičoval si tak prsty, stále ještě nemotorně ztuhlé v důsledku jeho nepochopitelného pádu z koně na podzim loňského roku. Po čase sice k jeho lůžku přivedli nějakého otrhance, co prý tohle všechno způsobil, a on rozhodl o jeho kruté popravě, ale ani ho sám nevyslechl. Stále ještě byl v zajetí vlastních bolestí, neradostných myšlenek a v obavách o budoucnost říše, takže dal na slova velitele své osobní družiny Karla Rozoumka. Možná udělal chybu, unáhlil se. S potrestáním mohl počkat. Nesešlo by na nějakém dnu, o jaký by onen člověk čekal déle na naplnění svého osudu. I čekání v nejistotě je svým způsobem trest. Jednal pod dojmem vlastní bolesti, a to nebyl dobrý rádce. Už se ale stalo a nic nelze změnit nebo dokonce vzít zpět. A byl-li ten člověk nevinný, pak na to raději ani nemyslet.
Proutek se mu vysmekl a jen o kousek minul Karlovo oko. Prudce odložil práci stranou, vstal a přistoupil blíže ke krbu, před nímž se vyhříval jeho oblíbený pes Černyš. Pojmenoval ho tak, protože jako jediné štěně z vrhu byl celý černý, zatímco ostatní měla sem tam bílé skvrny. Ukázalo se, že je výjimečný snad ve všem – má dokonalý čich, požadovanou rychlost, rozhodnost a odvahu při lovu. Od doby, kdy byl Černyš štěnětem, už uplynula spousta let; tolik, že se z něj stal psí stařík, jemuž ze všech jeho předností zůstala snad už jen neochvějná věrnost k pánovi, jehož by neopustil ani na krok.
Plameny v krbu chtivě tančily po borových polenech a ta jim co chvíli odpověděla hněvivým zapraskáním.
Král vztáhl dlaně blíže k ohni a ucítil, jak mu do zkřehlých prstů vstupuje příjemné teplo. Nemůže se divit, že mu práce nešla, jak by si představoval. Přisunul si stoličku do blízkosti Černyše, jenž k němu zdvihl hlavu a několikrát potěšeně uhodil ocasem o zem. Karel se k němu sklonil a podrbal věrné zvíře za ušima. Teprve pak se uvolnil a nechal myšlenky, aby mu jen tak volně pluly hlavou. Zprvu neuspořádané, nahodilé, se z ničeho nic spojovaly, získávaly hloubku a spoluvytvářely řetězec bez konce…
Už dlouho není šťastný. Od pádu z koně, jenž ho málem připravil o život, jako by se na něj a tedy i na České království lepila smůla připomínající prokletí. Kdyby alespoň tušil, proč ho Bůh zkouší… Kolik krásných chrámů dal stavět k Jeho větší slávě a jaké množství svatých ostatků shromáždil, aby je při významných příležitostech mohl představit věřícím a také tak upevnit jejich víru… Přesto mu odebral syna.

CREDITS

Text: Jaromír Jindra
Čte: Radek Valenta a Jana Stryková
Hudba: Štěpán Škoch
Zvuk: Vladimír Srb
Režie: Jan Drbohlav
© 2024 Euromedia

ODKAZY NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
ODKAZY NA WEBU