JINDRA, JAROMÍR: VZPOMÍNKY BUDĚJOVICKÉHO KATA 1 – PŘÍPAD ŠÍLENÉHO TAMBORA

Audio player with visualization


Případ šíleného tambora FOLDERTajuplná krajina jižních Čech v první polovině sedmnáctého století, města Třeboň a České Budějovice s přilehlými vesnicemi i samotami jsou dějištěm vyprávění o lidech, kteří se v rozhodujícím okamžiku svého života ocitli pod klenbou temné mučírny budějovické radnice. Spravedlivě i nespravedlivě obvinění, jejich žalobci, soudci a kat se svým mladým pacholkem. Právě ten začal zapisovat své vzpomínky na průběh soudních případů, ať šlo o zločiny bývalého vojenského bubeníka a zběha Lukáška či o záchranu dvou krasavic, nevinné Klárky, obviněné z travičství, a kovářovy manželky Magdaleny, která se rozhodla pomstít krutou smrt svého muže. Také osudy a charaktery dalších postav poznamenala třicetiletá válka, autor však vychází ze zásady, že všichni tito lidé – bez ohledu na dobu, v níž žili – dokázali milovat, nenávidět, myslet i snít podobně jako my dnes.

UKÁZKA Z KNIHY

Zdálky ucítil kouř milíře, a čím blíž mu byl, tím obezřetněji našlapoval; nechtěl toho muže, který rozvážně obcházel okolo svého díla, zbytečně vyplašit. Nebo předem varovat. Zastavil se několik kroků od hromady pokryté směsicí hlíny, popela a mouru, ze které sem tam vyčnívaly náznaky chvojí.
Skryt za hustým křovím pozoroval vysokého muže, jenž byl i v panujícím větru jen v prosté haleně a přiléhavých kamaších; jejich původní barva se nedala rozpoznat, tolik na nich bylo šmouh od jílu, stop popela i smůly z porážených kmenů. Pomalu chodil kolem milíře, a sotvaže někde spatřil unikající sloupek modravého dýmu, rychle ho zamázl novou vrstvou hlíny. Lukáškovi, jak muži skrytému v křoví říkali jeho druhové, bylo brzy jasné, že pro uhlíře neexistuje nic než tenhle jeho milíř. Když ponechá ohni skrytému uvnitř možnost ukázat, co umí, pak bude jeho několik měsíců trvající lopota ztracena. Dřevo shoří na popel a nepromění se v uhlí.
Lukášek se zašklebil. Nepamatoval, že by sám kdy pracoval, a lidmi, jako je třeba ten nic netušící uhlíř tady, z duše hluboce opovrhoval. On sám je tambor a nezná nic krásnějšího než jít na kraji první řady útvaru a udávat údery paliček rytmus kroků všech těch mužů pochodujících spolu s ním – a podle něho! Je to on, tambor, kdo jim zavelí zrychleným virblem do útoku nebo dá signál stáhnout se ve chvíli, kdy hrozí katastrofální neúspěch v bitvě, kterou vojevůdci špatně odhadli.
Jenže – jakýpak on je tambor! Oddíl, k němuž patřil, dávno není, císařské vojsko ho rozprášilo, a těch několik žoldáků, co přežilo, se buď přidalo na stranu vítěze, nebo dezertovalo stejně jako on a teď všichni bojují svůj vlastní boj o přežití někde v lesích. Proto tady teď číhá v křoví na muže, co se lopotí s ucpáváním průduchů v milíři. Až si to s ním vyřídí, obrátí se k té smradlavé chalupě a… Musí přece myslet na blížící se zimu a na to, že se taky chce dočkat jara!
Uhlíř se právě přiblížil k Lukáškovi jen tak na tři, možná čtyři rychlé skoky, stojí k němu zády a shýbá se, ruku plnou mazlavé hlíny. Lepší okamžik si Lukášek ani nemohl přát. Tiše a rychle jako divoká kočka vyrazil a vrhl se na nic netušícího muže. Uhlíř zaslechl divný zvuk, s jakým se v opuštěném lese často nesetkával. Podvědomě se stačil ještě vzpřímit a pootočit bokem, takže se mu běžící Lukášek dostal do zorného úhlu jeho očí, ale už mu nezbyl ani zlomek času na obranu. Třeba aby vykopl nohu vstříc útočníkovi. Byl to sotva mžik, když se mu do břicha vnořila čepel dlouhé, dobře nabroušené dýky, a uhlíř se v děsivé bolestné křeči zhroutil k zemi.
Oči umírajícího překvapeně pohlížely vzhůru na člověka, který ho tak chladnokrevně dokázal zbavit života. Rozum se mu pomalu zakaloval spolu s proudem krve, opouštějícím uhlířovo tělo. Proč to ten člověk udělal? Ničím jsem ho neohrožoval, kdyby slovo promluvil, podělil bych se s ním i o to málo, co mám. S touhle poslední myšlenkou klesla uhlíři hlava do strany a jeho duše – v jejíž existenci vždy pevně věřil – se odpoutala od těla, aby zamířila k nebesům. Neboť tam je její místo, zatímco duši muže, dosud stojícího nad uhlířovým tělem se zkrvavělou dýkou v pravici, jednou uvítají v pekle.
Lukášek se pohrdlivě podíval na tělo bez života; stejný pohled by věnoval nejen každému jinému mrtvému, ale třeba i porouchanému orloji na městské věži. K čemu je něco, co nedělá, pro co to bylo určeno? Nemá ani smysl, aby tu mršinu někam odklidil. Jenže on bude muset. Pokud tady chce přečkat zimu, nemůže spoléhat jen na zvěř, která si nejspíš s uhlířovým tělem nějak poradí. Sehnul se snad stejně jako předtím tenhle muž a otřel si o jeho halenu svou dýku. Miluje čisté a lesklé zbraně. Škoda že má jen tuhle jednu. Zatím. Bude ji za chvíli ještě potřebovat. Otočil se na místě a vykročil k chalupě, kterou odtud sice nebylo vidět, ale on k ní zamířil zcela neomylně; už si to tady prošel několikrát, možná by trefil i v noci a poslepu. Až tu bude trvalým pánem, může se mu právě tahle znalost okolí zatraceně dobře hodit.

CREDITS

Text: Jaromír Jindra
Čte: Vasil Fridrich a Martin Stránský
Hudba: Štěpán Škoch
Zvuk: Kate Hamsíková & Štěpán Škoch
Režie: Jan Drbohlav
© 2024 Euromedia

ODKAZY NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
ODKAZY NA WEBU