JINDRA, JAROMÍR: LUCEMBURSKÁ SÁGA 4 – BOJ SLEPÉHO KRÁLE

Boj slepého krále FOLDER

Král Jan Lucemburský učinil vše, co bylo možné, aby jeho syn Karel usedl na trůn císaře Svaté říše římské, a svůj životní úkol považuje za skončený. Třebaže je prakticky slepý, je věcí jeho cti nevyhnout se boji Francouzů s Angličany, ke kterému se schyluje nedaleko Crécy (Kresčaku). Sem směřuje také výprava bojovníků z Čech, v níž nechybí ani rytíř Matouš Rozoumek spolu s nevlastním synem Josefem z Lichtensteinu. V odchodu většiny bojovníků z Vildštejna vidí příležitost k napadení Rozoumkovy tvrze banda zběhů ukrývajících se v okolních lesích. Pamatuje si někdo z nich na tajnou chodbu vedoucí na Vildštejn? Na bitevním poli u Crécy se nad padlým českým králem sklání anglický král Eduard III. a snímá z jeho přílby tři pštrosí pera, jež jsou dodnes v erbu prince Walleského. Domů se navrací také Matouš Rozoumek spolu se zraněným Josefem z Lichtensteinu, ale netuší, co je tam čeká…

UKÁZKA Z KNIHY

Tak vyjukaného ozbrojence, jako byl Matěj Trefulka, který bez varování vpadl dovnitř, Matouš Rozoumek, majitel hrádku Vildštejn, ještě nikdy neviděl – a že v životě poznal už hezkou řádku odvážných mužů stejně jako poseroutků. Tenhle nejspíš patřil do té druhé skupiny a Matouš se v duchu podivil, proč ho František, někdejší posel českého krále Jana Lucemburského, kterého si poté, co ho získal do vlastních služeb, vybral jako kastelána na doby své nepřítomnosti, vůbec vzal do hradní posádky. Tomu člověku se třásla kolena tak, že kdyby na nich měl navěšené zvonečky, bylo by jejich cinkání slyšet stejně, jako když se vyžene stádo krav na louku za lesem. Matouš se ušklíbl, když si ještě připomněl, že by nejspíš nebylo záhodno přičichnout tomu muži ke kalhotám, protože z nich docela jistě bude zavánět cosi nepatřičného.
„Copak se přihodilo, že ti ruka zdřevěněla a zapomněl jsi zabušit na dveře dřív, než jsi vešel?“ houkl na příchozího.
„Hrne se na nás ohromné vojsko, pane!“ zvolal posel neblahých zpráv a ani se nepokoušel skrýt roztřesený hlas.
„Odkud?“ zajímal se Matouš a prudce vstal od stolu, takže se na něm stojící napůl vypitý pohár vína prudce zakymácel, chvilku balancoval, a když už se zazdálo, že přece jen zůstane stát, zvrhl se a jeho obsah rudě zbarvil modrý ubrus. Teprve včera ho sem Matoušova žena Hedvika přinesla a se zalíbením pak dlouho pozorovala, jak se celý pokojík, ve kterém především v zimě nebo za dnů nepohody společně trávili co nejvíce času, jakoby rozzářil nebeským blankytem.
„Zdá se, že od Plzně,“ a zbrojný Matěj na dotvrzení svých slov mávl rukou směrem, kde se domníval, že leží ono velké královské město.
„Od Plzně, říkáš? To by mohlo být nebezpečné; že by si Němci troufli vtáhnout do Čech? Navíc teď, v polovině března? Vždyť je ještě zima, v zimě se běžně neválčí…“ Matouš nevěřícně kroutil hlavou, zatímco už pádil ven na chodbu, po vnějších úzkých krkolomných dřevěných schodech vedoucích z palácového stavení na nádvoří a pak už přímo na strážní hlásku zdvíhající se v rohu hradeb. Ani se neohlížel, zda ten ustrašenec, co má oči doslova navrch hlavy, jde za ním, nebo zda nezměnil směr rovnou někam na prévet. Inu, každý na nebezpečí skutečné či domnělé reaguje jinak…

UKÁZKA Z AUDIOKNIHY
CREDITS

Text: Jaromír Jindra
Čte: Radek Valenta
Hudba: Štěpán Škoch
Zvuk: Filip Slavík
Režie: Jan Drbohlav
© 2022 Euromedia

ODKAZY NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
ODKAZY NA WEBU