JINDRA, JAROMÍR: SPIKLENCI Z LÁSKY

Staroměstský měšťan Viktorín z Grafenfelsu chce zachránit svého přítele, novoměstského radního Eliáše Rozýna z Javorníka, uvězněného v souvislosti se vzpourou českých stavů proti císaři Ferdinandovi. Jako jedinou možnost vidí přímluvu u vrchního státního žalobce Jana Daniela Kapra z Kaprštejna. Netuší, že tím uvádí do pohybu kolo osudu nejen svého, ale řady dalších lidí, především své dcery, do níž se žalobce bezhlavě zamiluje. Skutečný příběh odehrávající se v letech 1621–1625 má v sobě všechno, co má historický román mít – napětí, lásku i vraždu. Čtenář spolu s autorem postupně rozplétá jemné předivo intrik a citových vazeb a také zjišťuje, že lidská touha po lásce, spravedlnosti a svobodě byla před staletími stejná jako dnes.

UKÁZKA Z KNIHY

Už od časného rána, snad ještě dříve, než kohout na dvorku ze sousedství přivítal kokrháním nový den, byl dům pražského měšťana Viktorína z Grafenfelsu na nohou. Ještě včera navečer si Viktorín zavolal obě služebné a přikázal jim, aby celý dům, od domovních dveří přes nedávno nákladnou freskou opatřenou dolní síň, po schody vedoucí do poschodí a stejně tak i všechny místnosti pečlivě vysmýčily od všelijakých pavučin a nečistot a aby do náležitého lesku uvedly především drahocenný nábytek, stejně jako benátské poháry v parádním pokoji. Služky na sebe pohlédly, v očích otázku: k čemu to? Vždyť v domě je čisto, tak čisťounko, že by se i ze země dalo jíst… Od posledního velkého úklidu uplynul sotva týden a ony každý den pečlivě uklízely, na nic nezapomněly, a to všechno jenom proto, aby rodina uvítala blížící se svátky Božího vzkříšení, jak náleží. Pán pak obě děvčata propustil a ponechal je v dohadech o smyslu toho všeho. Kdepak, neřekl jim, ba ani slůvkem nenaznačil důvod nečekaného úklidu; však služkám není třeba nic vysvětlovat – a jak on je zná, samy se dovtípí…
Do úmyslů pána z Grafenfelsu dívky poněkud více nahlédly poté, co si paní Drahomíra, Viktorínova manželka, předvolala kuchařku a udělila jí pokyny ohledně jídel, která má nazítří nachystat k obědu; jejich výběrem tak naznačila, že je pozván kdosi významný, před nímž se pán chce předvést v tom nejlepším světle.
A tak od božího rána Katka spolu s Madlenkou pobíhaly z jednoho pokoje do druhého s hadry v ruce, neustále bylo slyšet jejich spěšné kroky, sem tam doprovázené boucháním dveřmi; to ať pán má o jejich pilné práci okamžitou povědomost. Viktorína, uvyklého spát do devíti hodin, nenechal hluk, najisto úmyslně zveličovaný, řádně dospat. Inu, co se dá dělat, člověk musí obětovat trochu svého pohodlí vyšším zájmům!
Ještě se chvíli převaloval v peřinách a připomínal si, jak své ženě oznámil tu mimořádnou událost…
„Budeme mít hosta,“ řekl jí a po chvilce, jen nepatrně delší, než bylo třeba, to aby zvýšil napětí očekávání, dodal: „Pan Jan Daniel Kapr z Kaprštejna, před časem jmenovaný za člena mimořádného apelačního soudu, přijal mé pozvání na oběd. Kdo ví, snad se zdrží až do večera…“
Drahomíra rozšířila v údivu své mandlové oči, které téměř před dvaceti lety způsobily, že se Viktorín při pohledu do nich cítil být ztracen a věděl, ano ihned to věděl, že svůj další život musí spojit jen a jedině s touto ženou.
„On…?“ V otázce zaznělo snad všechno – překvapení, obavy i nesouhlas.

CREDITS

Text: Jaromír Jindra
Čte: Otakar Brousek
Hudba: Štěpán Škoch
Zvuk: Rostislav Koňařík
Režie: Jan Drbohlav
© 2022 Euromedia

ODKAZY NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
ODKAZY NA WEBU
  • Vyjde 2023