JINDRA, JAROMÍR: VZPOMÍNKY BUDĚJOVICKÉHO KATA 2 – PŘÍPAD ZÁKEŘNÉHO VYDĚRAČE

Vyděračův list, vložený do strašidelné schránky, lidské lebky, se jednoho dne roku 1640 objevil na stole budějovického purkmistra. Kdo mu chtěl připomenout smutnou událost před deseti léty, kdy Florián Kudrna přišel o svou milovanou první ženu a záhadně zmizela jeho malá dcerka? Zpráva o ní má však být velmi drahá… Poté, co purkmistra někdo přepadne, dostává dávné tajemství nový rozměr – je snad vyděrač a útočník jedna a táž osoba? Časem padne podezření i na několik lidí v purkmistrově okolí, ale dřív, než se dá jejich vina či nevina dokázat, umírají někteří z nich za záhadných okolností. Vyšetřování komplikuje obrovský požár města v létě 1641. Teprve potom v podzemní mučírně budějovické radnice vyjde najevo celá pravda…

UKÁZKA Z KNIHY

Lidská lebka obvykle neslouží jako okrasa stolu. Příliš připomíná pomíjivost života. Kdo by chtěl mít takovou nepříjemnou pravdu neustále na očích? Budějovický purkmistr Florián Kudrna, u něhož se znenadání ocitla, měl navíc důvod, aby mu předmět, upomínající na smrt, nesměl na oči. Třebaže se říká, že čas zhojí všechny rány, tak na tu svou pořád ještě lék nenašel, přestože od neštěstí, jež ho postihlo, uplynulo už deset let. Lebka na jeho stole však byla skutečná a nikdo v domě nevěděl, kde se tu vzala.
Kdo ji sem dal, byl opatrný a pečlivý; nejenže přišel i odešel tak potichu, že o něm nikdo neměl ani potuchy, ale z pozůstatku člověka, který všechny, kdo právě žijí v Budějovicích, předešel o hezký kus v čase, odstranil i ten nejmenší nános hlíny, který by snad mohl hrobaři napovědět, z jakého hřbitova pochází. S lehce nažloutlou barvou kosti ostře kontrastovala nepravidelná velká rudá skvrna pokrývající takřka celou čelní kost. Kudrna se neubránil nutkání dotknout se jí a zkusit v ní nehtem zanechat vryp. Nebyla to krev, a dokonce ani barva, kterou by tajemný neznámý na lebku nanesl ve snaze zvýšit strašidelný účinek, skvrna byla součástí kosti. Kde se tam asi vzala?
Na to, aby purkmistr začal přemýšlet nad touto záhadou, mu nezbyl čas, protože ho takřka současně upoutal úzký proužek papíru vsunutý mezi čelisti, v nichž nechyběl ani jeden zub. Podvědomím mu probleskla myšlenka, že lebka nejspíš patřila mladému člověku, ale ještě dříve, než si to stačil pořádně uvědomit, uchopil poněkud se třesoucími prsty vyčnívající okraj papíru, aby ho opatrně vytáhl. Ukázalo se, že jde o několikrát složený větší lístek, uzavřený kapkou vosku bez otisku pečetního prstenu. Lebka se rázem proměnila v doručitele tajemného vzkazu, protože co jiného asi znamená papír, který neměl přehlédnout?
Kudrna se posadil do vyřezávaného křesla a na desce stolu, kde obvykle vyřizoval obecní záležitosti, rozložil a hřbetem ruky ještě uhladil hustě popsaný papír. Pousmál se přitom, až se mu nadzdvihl upravený knír. A mám tě, pacholku, měl znamenat ten úsměv. Purkmistr byl přesvědčen, že dobře zná rukopis každého, kdo ve městě umí číst a psát. Třebaže tu žije více než čtyři tisíce duší a patří tak k největším městům v království, těch, kdo ovládají písmo, tu není mnoho – dokonce i několik členů městské rady je negramotných. Vzápětí ale Kudrna polohlasně zaklel.
Ten, kdo mu psal, si přál zůstat utajený a zřejmě počítal se vším, protože sklonem širokého okrouhlého písma šikmo doleva a přidáním mnoha kudrlinek výrazně pozměnil svůj vlastní rukopis k nepoznání. Jako by se teď každé písmenko Kudrnovi pošklebovalo. Něco o pisateli možná naznačí obsah tajemného dopisu nebo některý slovní obrat, vždyť každý se vyjadřuje trochu jinak – a tak si purkmistr přiblížil papír víc k očím, aby dobře viděl, a ještě si ho poněkud natočil, to aby se mu uměle zvrácený rukopis snáze četl:
„Ve vlastním zájmu, Kudrno, tenhle list nikde neukazuj a s nikým se neraď. Jsem totiž jediný, kdo zná skutečný osud tvé dcery Filomeny. Když třetího dne po obdržení mé zprávy zanecháš na hrobě Vendelína Černýho u dominikánů tři sta jáchymovských stříbrných tolarů, dozvíš se víc. Teď mlč – a zaplať! Stín.“
Nevěřícně pohlížel na těch několik řádek, které mohly znamenat naději, že ještě někdy uvidí své dítě, ztracené toho dne, kdy byla u lesa Boru, patřícího Budějovicům, zavražděna jeho první žena Kateřina. Ty řádky ale také mohly znamenat potvrzení Filomeniny smrti. Jedno je však jisté už teď: ve městě je vyděrač.

CREDITS

Text: Jaromír Jindra
Čte: Vasil Fridrich a Martin Stránský
Hudba: Štěpán Škoch
Zvuk: Kate Hamsíková & Štěpán Škoch
Režie: Jan Drbohlav
© 2024 Euromedia

ODKAZY NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
ODKAZY NA WEBU
  • Koupit audioknihu Případ zákeřného vyděrače (CD, luxor.cz)
  • Koupit audioknihu Případ zákeřného vyděrače (download, audiolibrix.com)
  • Koupit audioknihu Případ zákeřného vyděrače (download, audioteka.com)