JINDRA, JAROMÍR: LUCEMBURSKÁ SÁGA 6 – STÍNY MINULOSTI


Stíny minulosti FOLDERPo jednání s vévodou Albrechtem Habsburským v Budějovicích na podzim roku 1350 se Karel IV. účastní lovu v blízkosti Zvíkova. Mezi lovci, kteří se po skončeném honu sešli na shromaždišti, však král chybí. Pátrači ho najdou v bezvědomí, s přeraženou čelistí a poraněnou krční páteří. Stojí za zraněním náhoda, nebo něčí úmysl? Když je poblíž nalezena mrtvola venkovana, vybavená Habsburkovou pečetí, miska vah se pomalu vychyluje na stranu pokusu o královraždu. Velitel královy ochranné družiny Karel Rozoumek proto povolá na pomoc přátele a také se sám pouští do pátrání. Za zavřenou bránou hradu Zvíkov zatím leží smrtelně raněný český a římský král. Podaří se Rozoumkovi odhalit, kdo se pokusil krále zabít? Bude králův lékař schopen Karla IV. uzdravit?

UKÁZKA Z KNIHY

Královské Město Budějovice se brzy po ránu 28. října léta Páně 1350 schovalo v husté mlze valící se sem od soutoku Vltavy a Malše, aby se – po jejím rozplynutí – zjevilo v co největší nádheře, podobně jako nevěsta o svém velkém dnu.
Je to sotva týden, co purkmistr Vendelín Černý nečekaně svolal radní do svého domu k poradě, kterou, jak usoudil, nebylo možné odložit snad ani o chvíli. Dívali se po něm všelijak, však mnohého z nich městský sluha vytáhl už z postele. Copak je tak důležitého, že se museli vydat z příjemného tepla svých domů do sychravého podvečera? To nemohlo počkat do druhého dne?
Nejspíš si chce hrát na pana důležitého, napadlo řezníka Hanse Wapnera, jenž dosud neskousl, že při jarní volbě purkmistra dostal Černý víc hlasů než on. Přitom je radním už dvanáct let, nikdo další v radě nezasedá tak dlouho. A Černý? K smíchu! Mezi městskou elitu pěti radních se dostal sotva před půl druhým rokem. Co ten může vědět o potřebách tak velkého města, jako jsou Budějovice?! V jeho hradbách už žije více než dva tisíce lidí a široko daleko se nenajde větší.
Tuhle šlamastyku stejně mají na svědomí jen a pouze ženské! Jako by se smluvily – a nejspíš taky že ano! –, dotíraly tak dlouho na své muže sedící v radě, až jim podlehli a zdvihli ruku pro Černého. Dokonce nestydatě tvrdili, že je to nejlepší možná volba. Baby to jsou, ne pořádní chlapi, Wapner by si před každým z nich nejraději uplivl. Před zájmy města upřednostnili vlastní klid doma, tak je to.
Vendelín Černý… převaloval v mysli purkmistrovo jméno; zní to hezky česky, a přitom lejstra podpisuje jako V. Czerny. Ne, že by uměl psát, od toho má k ruce písaře, ale namalovat svoje jméno se od něj naučil. To ještě jeho děd, kterého si Hans Wapner pořád ještě mlhavě pamatuje z dětství, se hlásil k Čechům a teď se nejspíš v hrobě obrací, pokud vůbec ví, co jeho vnuk provádí. Když ve svých myšlenkách dospěl až sem, netrpělivě poposedl, a aniž by se snažil zakrývat své rozladění, hlasitě se ozval: „Tak pověz hezky zčerstva, proč jsi nás sem vytáhl takhle pozdě.“
Radní byli samí přední měšťané, a tak si mezi sebou tykali; avšak běda, kdyby si vůči některému z nich podobnou důvěrnost dovolil nějaký obyčejný kmán, to by se se zlou potázal!
„Maruško, už jsi hotova? Pokud ano, můžeš jít.“ Černý se tvářil, jako by svého někdejšího soka při obsazování purkmistrovského úřadu neslyšel, a místo aby odpověděl, promluvil vlídně ke své služce, která narychlo přivolaným hostům plnila poháry vínem z purkmistrova sklepa. Dívka lehce přikývla, dolila poslední pohár, usmála se na radního Wolfganga Wolfa, plavovlasého a jediného dosud svobodného mezi představiteli města. Není mu snad ještě ani pětadvacet, s takovým mládencem by docela klidně a ráda zhřešila, přestože dobře ví, jak by to skončilo. Zůstala by sama a možná ještě s outěžkem. S chudou holkou se život nemazlí, a pokud zamíří příliš vysoko, popálí si křídla.
„Dostal jsem mimořádně důležitou, avšak důvěrnou novinu. Znamená to, že nikdo z vás se o tom nezmíní. Především je třeba mlčet před vlastními ženami,“ pronesl vážným hlasem Vendelín Černý, když se za dívkou zavřely dveře. Jeho poslední slova vyvolala u radních lehký úsměv. „Usmíváte se,“ reagoval na to purkmistr, „ale jen si přiznejte, že cokoliv jste jim kdy řekli o našem jednání, to se rázem rozneslo po městě. Nerad to připomínám, ale pokud někdo z dnešního setkání cokoliv vynese ven, budu nucen z toho vyvodit nejpřísnější důsledky. Abych to řekl úplně jasně: Takový člověk okamžitě přestane být radním.“

CREDITS

Text: Jaromír Jindra
Čte: Radek Valenta a Sofie Streitová
Hudba: Štěpán Škoch
Zvuk: Vladimír Srb
Režie: Jan Drbohlav
© 2024 Euromedia

ODKAZY NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
ODKAZY NA WEBU