DÍVKA POD HLADINOU (ANDREW MAYNE)

Sloan McPhersonová je doktorandkou archeologie, ale také policejní potápěčkou. Pod hladinou je jako doma, její otec je ostatně hledač pokladů a ona sama se potápí od dětství. Jednoho dne se Sloan ocitne v roli svědkyně a záhy i podezřelé – zrovna když je ve vodě, někdo do kanálu hodí mrtvolu mladé dívky, kterou Sloan trochu znala. K tomu vrah ukradne ze zaparkovaného auta Sloanin řidičák a mladá potápěčka dostane strach – nejen o sebe, hlavně o svou malou dceru Jackie. Jenomže když je Sloan podezřelá, policie ji jen těžko ochrání, a navíc jí tak úplně nevěří, protože její strýc Karl sedí ve vězení za pašování drog. Záhy se ukáže, že i tento případ má s pašováním drog společného hodně – někam zmizelo půl miliardy dolarů patřících drogovému kartelu, včetně usvědčujících důkazů, které se mimo jiné týkají zkorumpovaných soudců a politiků. A ty peníze a důkazy chce každý: kartel, policie i federální bezpečnostní složky…

UKÁZKA Z KNIHY

I když je mimořádně vzácné, že by člověka sežral aligátor, výskyt podobných případů stoupl spolu s tím, jak se zvýšily počty zástupců obou těchto druhů. Pokud vůbec na aligátora ve vodě narazíte, v 99,999 procentech případů jste mu naprosto ukradení. Každoročně se v jejich těsné blízkosti ocitnou miliony lidí a nic se nestane.
Je ovšem taky pravda, že se miliony lidí nechodí potápět do odlehlých vodních proláklin, které může aligátor oprávněněji považovat za svoje teritorium. A stejně tak se miliony lidí nechoulí na dně kanálu jako velký kanic čekající na sežrání…
Navíc se stále rozrůstá populace krokodýlů, kteří jsou mnohem agresivnější. A k tomu si připočtěte, že se tu už prohánějí dokonce ještě dravější krokodýli nilští. Nemluvě o čím dál vyšších počtech invazních obřích krajt…
Tady dole to připomíná podvodní Jurský park.
Pomalu otáčím hlavu a zkoumám vodu okolo – jsem připravená probodnout oči i čumák čemukoli, co na mě ze tmy vybafne. Možná mě dělí sotva dva metry od šestimetrového aligátora a ani o tom nevím.
Vydechnu velkou dávku bublin, abych všemu poblíž dala najevo, že tu jsem. Radši nějakého tvora zpovzdálí překvapit než na něj nedopatřením šlápnout.
V příští půlvteřině mi nejspíš žádné napadení nehrozí, a tak si řeknu, že je načase se vynořit a zamířit ke břehu.
Kopu ploutvemi, plavu k zářící hladině a pak konečně vystrčím hlavu z vody.
Tak trochu čekám, že spatřím, jak si o pár metrů dál hoví aligátor a s lenivým výrazem mě pozoruje. Místo toho mě uvítá zelený kanál dosud zčeřený mými vlnkami.
Když se ale otočím ke břehu, zastaví se mi srdce.
Už mockrát jsem plavala těsně kolem aligátorů. Žraloků jsem viděla tolik, že bych je ani nespočítala.
Ani pohled, který se mi naskytne, pro mě není nový… Ještě nikdy ale nebyl tak nečekaný.
Šplouchnutí, které jsem zaslechla, neměl na svědomí aligátor lezoucí do vody.
Nebyl to krokodýl ani plazící se had.
Bylo to tělo.
Lidské tělo.
Mrtvola.
Hozená do kanálu ve chvíli, kdy jsem byla pod vodou.

POUŽITÁ SKLADBA: POD VODOU
CREDITS

Text: Andrew Mayne
Čte: Barbora Kodetová
Hudba: Adam Koller
Režie: Jan Drbohlav
© 2020 Euromedia

ODKAZY NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
ODKAZY NA WEBU