Zrušený rok - Jan Drbohlav

VIEWEGH, MICHAL: ZRUŠENÝ ROK

Michal Viewegh po několika letech opět přichází s nejosobnějším a nejotevřenějším žánrem – s deníkem. Rok 2020 byl pro valnou část obyvatel této planety zřejmě tím nejpodivnějším, a bohužel mnohdy i tím nejbolestivějším obdobím, jaké kdy zažili. Rokem, na který bychom možná všichni rádi zapomněli, a přesto toho tolik změnil a snad nás i něco naučil. Podívejte se na rok 2020 očima nejpopulárnějšího porevolučního spisovatele. Tři sta šedesát pět dní v životě Michala Viewegha, tři sta šedesát pět dní v životě české společnosti.

UKÁZKA Z KNIHY

ÚTERÝ 14. LEDNA
Sotva ráno začnu nad talířem s míchanými vajíčky uvažovat, co bych si tak mohl dnes zapsat do deníku (když mne – soudě podle prázdné stránky v diáři – nečeká nic mimořádného, zajímavého či aspoň netuctového), už mi telefonuje matka, že se u ní mám stavit pro jakousi knihu, která mne prý bude velmi zajímat. O tom, zda matky skutečně vědí, co jejich syny „velmi zajímá“, sice už od svých dvanácti let, kdy jsem začal intenzivně masturbovat, trochu pochybuji, nicméně jako poslušný synáček k ní raději ihned zajdu (bydlí – pokud jsem to ještě neříkal – asi sto metrů od mého domu). Už na mne čeká: stojí v předsíni, v pravé ruce drží, jako téměř vždy, zapálenou cigaretu a v levé tenká skripta se zalaminovanou zelenohnědou obálkou, na níž oranžově září nadpis Anglické ekvivalenty nejfrekventovanějších českých předložek.
„Ježíši, fakt děkuju!“ zvolám okamžitě „Sháním to celý roky!“
Matka můj sarkasmus útrpně přejde.
„Píše se tam o tobě,“ konstatuje věcně.
„O mně?“ říkám s nehraným překvapením.
„Kupodivu jo,“ ušklíbne se.
„Vážně?“
„Jo. A ještě o Milanu Kunderovi a Ivanu Klímovi,“ říká matka s nepřeslechnutelnou pýchou, zjevně se vztahující k té báječné genové výbavičce, kterou mě díky svým předkům – šlechticům, inženýrům a doktorům práv – ve svém lůně kdysi velkoryse obdařila.
„Anglické ekvivalenty nejfrekventovanějších českých předložek?“ ptám se. „Super! Mimochodem, víš, maminko, jaký je anglický ekvivalent pro Kunderovu předkožku? Kundera,s foreskin!“ poučím ji (jen díky tomu, že jsem měl na začátku devadesátých let dvouletý milostný vztah s mladou Američankou žijící v Praze).
Matka znechuceně vrtí hlavou.
„A tahle sprosťárna bude samozřejmě už dneska černá na bílým v tvym deníku, že jo?“
Navzdory tomu otazníku na konci věty se mě ve skutečnosti neptá, nýbrž pouze konstatuje. Zní to trochu zoufale.
„Samozřejmě!“ odpovídám vzdorně.

CREDITS

ODKAZY NA TĚCHTO STRÁNKÁCH

ODKAZY NA WEBU