VIEWEGH, MICHAL: PRŮMĚRNĚ ZAMILOVANÝ MUŽ A JINÉ POVÍDKY

Audio player with visualization


Průměrně zamilovaný muž FOLDERCyklozájezd, oslava šedesátých narozenin, udílení státních vyznamenání, slavnostní vyhlášení cen Magnesia Litera a v hlavní roli (povětšinou) spisovatelovo slavné alter-ego Oskar. Nové povídky Michala Viewegha.

UKÁZKA Z KNIHY

Dnes šedesátiletý Oskar přátelům tvrdí, že o romantické iluze o ženách kupodivu nepřišel –⁠ jak by většina z nich očekávala –⁠ ani během prvního, ani během druhého manželství (a následných dramatických rozvodů), nýbrž ještě dříve: stalo se tak prý v průběhu jediné konkrétní noci roku 1982, kdy v tehdejším socialistickém Československu probíhala celostátní agitační kampaň zaměřená na snížení spotřeby elektrické energie. Jeho přátelé a známí toto sdělení pokaždé nejprve mylně považují za začátek jakéhosi vtipu (jenž pak ovšem nepřijde), a našel se dokonce i člověk, který byl zprvu přesvědčen, že Oskarovo osudové zklamání ženami zapříčinil blíže neurčeným způsobem jeden z tehdejších četných výpadků elektrické sítě.
Ale svým způsobem Oskar zase tolik nepřehání.
Když v roce 1982 ve svých dvaceti letech k otcově podrážděné nevoli odešel po třech dokončených semestrech studia z Vysoké školy ekonomické, samozřejmě přišel o veškerou rodičovskou podporu. A to i přesto, že vzhledem ke svým spisovatelským ambicím, jakkoli v té době ještě dosti neprůkazným, začal studovat obor český jazyk a literatura v tzv. nultém ročníku filozofické fakulty. Ze sázavského domu rodičů musel odejít a byl nucen najít si jak byt, tak i práci v Praze. Obojí se mu naštěstí záhy podařilo: malý laciný podnájem sehnal na bohnickém sídlišti a současně začal pracovat jako noční vrátný ve vršovickém Chemapolu – kde se během prvního týdne platonicky zamiloval.
Zamilovat se po pravdě řečeno už potřeboval. Se svou dívkou se rozešel před více než půl rokem a mladá zaměstnankyně Chemapolu (že se jmenuje Klaudie, to se dozvěděl až později) se mu líbila od prvního dne. Bylo jí zhruba stejně jako jemu. Byla drobná, štíhlá, měla kudrnaté černé vlasy, hezké plné rty a opravdu pěkná kulatá prsa. Zjevně chtěla vypadat vyšší, takže nosila výlučně boty na podpatku – ať už kozačky, kotníkové boty, nebo, jako teď v létě, lodičky. K Oskarově tajné radosti Klaudie tu a tam pracovala přesčas, takže odcházela z budovy v době, kdy už byl na vrátnici (byť na sobě musel mít ty nenáviděné neforemné šedé služební kalhoty a modrou služební košili s rudou páskou a nápisem Závodní stráž na rukávě). Oskar z vrátnice slýchával každý přijíždějící výtah i gong hydraulicky otvíraných dveří. Po nějaké době už také věděl, že kudrnatá prsatá brunetka přijíždí z devátého patra, takže kdykoliv viděl a slyšel, jak si výtah kdosi přivolává do devítky, pocítil pochopitelné rozechvění. Už rovněž spolehlivě rozeznával ono energické a současně i jakoby rozverné klapání brunetčiných podpatků – a navíc si mohl být skoro jistý, že pod bílou, šedou či černou halenkou nebude mít podprsenku. Něco takového by v dnešní firemní kultuře nejspíš nebylo možné, avšak moji vrstevníci by mi jistě potvrdili, že minimálně počátkem osmdesátých let nebyly jasně se rýsující ženské bradavky ničím výjimečným.

CREDITS

Text: Michal Viewegh
Čte: Saša Rašilov, Martina Hudečková, Libor Hruška a Jan Maxián
Hudba: Adam Koller
Zvuk: Rostislav Koňařík
Režie: Jan Drbohlav
© 2022 Euromedia

ODKAZY NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
ODKAZY NA WEBU