VIEWEGH, MICHAL: DĚRAVÉ PAMĚTI


Děravé paměti FOLDERJak se z nesmělého kluka ze Sázavy dočasně stal hédonistický seladon a nadlouho i nejpopulárnější porevoluční spisovatel? Co dělal 17. listopadu 1989 a na čem psal Báječná léta pod psa? Jaký byl vrátný, voják, učitel a redaktor, jaký je otec, bratr, syn a dědeček a kolik milenek bohužel pozval na oslavu svých padesátin? A proč pak hned neumřel? Michal Viewegh slaví šedesáté narozeniny a první dárek si rozhodl nadělit sám – vlastní životopis, psaný s nadhledem i ručením omezením.

UKÁZKA Z KNIHY

„Budu psát paměti, maminko,“ oznámím v onen únorový pátek roku 2021 své skvělé devětasedmdesátileté matce. „A potřebuju pár doplňujících informací o historii naší rodiny.“
„Paměti? S tvou děravou pamětí?“ opáčí jízlivě.
„Mám poškozenou jen tu krátkodobou,“ opáčím poněkud upjatě. „Staré a starší události si na rozdíl od věcí, co se staly včera, pamatuju docela obstojně.“
Matka ale stále vrtí hlavou.
„Nechci, abys urazil památku mých předků!“ vyhrkne náhle.
„Nehodlám psát rodinnou kroniku, mami, ale svý memoáry! Tví předci v knize skoro nebudou – a hlavně se je jaksi nechystám dehonestovat!“
Pochybovačně se ušklíbne.
„Známe tě…“
„No tak pokud mě znáš, musíš vědět, jak jsem sebestřednej,“ říkám sarkasticky a hned dodám: „Bude to především o mně!“
Máma se ale jen tak nedá.
„Takže třeba Pepana tam vůbec nezmíníš, jo?“ nedůvěřivě se ptá.
„Ale jasně že zmíním! Jak bych mohl vynechat svýho otce?! A zvěčním tam samozřejmě také obě babičky a oba dědečky.“
„No tak vidíš…“
„Mami, nejsou to živí lidi! Mluvíme tu o mrtvolách, mluvíme o ztrouchnivělejch kostech! Chci po tobě důvěrné informace o popelu v urnách! Garantuju ti, že ani jedna urna se neurazí!“
Máma se vzepře.
„Ale proč zrovna paměti? Proč ne román?“ zeptá se po chvíli už vcelku věcně.
Sedíme u jídelního stolu v jejím malém domečku. Právě jsme dopili kávu a já otvírám lahev prosecca, kterou jsem s sebou tradičně přinesl (ze svého domu to k mámě mám sotva sto metrů).
„Protože postupně ztrácím víru, že přidávat každý rok k milionům fiktivních příběhů jiných autorů – a k těm více než třiceti svým – ještě jeden, má smysl,“ říkám po pravdě.
„Bereš doufám ty antidepresiva?“ ozve se po chvíli znepokojeně.
„Ale jo,“ zasměju se.
Nikdy nelžete vlastní matce.
„Ty je nebereš, že ne?“
„Už ne,“ přiznám se. „Ale jsem v pohodě. Hodlám psát paměti – ne dopis na rozloučenou.“
„Vysadil jsi je aspoň postupně?“ ptá se starostlivě.
„Ne,“ odpovím upřímně. „Naráz.“
„Ale proč? Tvrdil jsi, že s tím Welbutrinem jsi v pohodě?“
„S Welbutrinem jsem byl v pohodě. Ale přestali ho vyrábět – a s tím náhražkovým svinstvem jsem v pohodě nebyl. Tak jsem to přestal brát.“
„V čem byl problém?“
Podívám se mámě do očí.
„V erekci, maminko, v erekci.“

CREDITS

Text: Michal Viewegh
Čte: Saša Rašilov a Martina Hudečková
Hudba: Adam Koller
Zvuk: Adam Koller
Režie: Jan Drbohlav
© 2022 Euromedia

ODKAZY NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
ODKAZY NA WEBU