TUDOR, C.J.: ŠKVÍRA
Audio player with visualization
Kolekce jedinečných mysteriózních povídek od autorky kultovního Kříďáka. Každá z nich je obestřena mrazivou temnotou, která něco skrývá – vrahy, přeludy, nestvůry… nebo cosi odporného v krabici na klobouky. Vítejte v příbězích, kde se chystá konec světa, kde nebezpečí věští i šum motýlích křídel, kde kopírka dokáže zázraky a kde není radno zaměňovat svou identitu či zkoumat záhadné graffiti. V téhle knize není nic takové, jak se zdá – milovníci rafinovaných a děsuplných zápletek si rozhodně přijdou na své.
UKÁZKA Z KNIHY
Často snila o tom, že se topí.
V prázdných hodinách od půlnoci do úsvitu spočívala na svém úzkém lůžku a představovala si, jak ji pohlcují vlny. Určitě budou chladné. A pokud bude mít štěstí, v ledové vodě ztratí vědomí dřív, než jí pronikne do úst a plic. A když bude toho štěstí ještě víc, třeba jí projeví milosrdenství některý z mořských bohů.
Napadlo ji, jestli by si nemohla zažádat o ceremoniál v zimě.
Uvažovala, jak to asi prožívali ostatní.
A kdy přijde na řadu ona.
Dnes ne. Dnes měla napilno, na programu byla snídaně, pak akvaaerobik na hlavní palubě. Potom asi tak hodinka četby ve stínu. Možná se před obědem stihne i projít po lodi. Odpolední zábavu se většinou pokoušela zajistit posádka, ačkoli divadla vypadala poslední dobou poněkud opotřebovaně; ani sebedůmyslnější osvětlení nedokázalo zakrýt skutečnost, že se lak z okázalých kulis olupuje a sametové čalounění sedadel je vybledlé a vyspravované. Lidi se snažili si toho nevšímat, přičemž mnozí z nich to takhle dělali celý život.
Ona si ale staré časy pamatovala. A občas se jí po nich zastesklo. Po dobách, kdy byla takováhle existence luxusem, jaký si hned tak někdo nemohl dovolit, a ne pozvolným mučením. Zaletěla pohledem k fotografiím postaveným na malé komodě. Na jedné byla ona a Nick, když se s jejími rodiči nalodili. Ona i její novomanžel vypadali tak mladě – a podle všeho mladí byli. Jí bylo pětadvacet, jemu o dva roky víc. Vlastně do té doby skoro nic nezažili. Sotva stihli posbírat nějaké zkušenosti, než nastoupili na loď a jejich existence se smrskla na tyhle paluby a chodby.
Na druhý obrázek se dívala méně často, protože i krátký pohled v ní pokaždé vyvolal čerstvou bolest. Někdy se sama sebe ptala, proč si ho vůbec nechává. Tvůrci z něj rozhodně nijak nadšení nebyli. O těch, kteří se „ztratili“, se nikdy nemluvilo, nikdy se na ně nevzpomínalo. Na upomínky z minulosti se pohlíželo skrz prsty. Ale byla to jediná věc, se kterou se Leila nedokázala rozloučit.
Její dcera, Addison.
Tohle byl poslední snímek její holčičky, který kdy kdo pořídil. V den, kdy se z ní stala mladá žena. Slavila osmnáctiny. Tmavé vlasy jí padaly do obličeje, široce se zubila a modré oči jí rošťácky svítily – a taky rebelsky. Zřejmě v sobě měla rebelství až moc.
CREDITS
Text: C.J. Tudor
Čte: Jitka Ježková a Vasil Fridrich
Hudba: Petr Hanzlík
Zvuk: David Pravda
Režie: Jan Drbohlav
© 2023 Euromedia