NESVADBOVÁ, BARBARA: KARIKATURA MUŽE


Říká jí všechno, jen ne pravdu… Lze stavět lásku na zklamání? A kdy se milovaná samota začne měnit v osamělost? Zatímco nejbližší přítelkyně jsou pevně ukotvené ve svých rodinách, fotografka Karla stále jen pozoruje. Zkoumá. A pořád dokola si klade otázku, zda jsou vztahy bližních opravdu tak bez poskvrny, nebo zda každý z nás žije jen svoji vlastní karikaturu. Nový román Barbary Nesvadbové je o světě za klíčovou dírkou, o tom, čemu věříme a jak málo spoléháme na vlastní intuici.

UKÁZKA Z KNIHY

„Myslíš, že mne miloval? Že mne opravdu miloval?“ Žebrám po ujištění na své přítelkyni. Váhá. Pochopitelně.
„Prosím, už pojeď. Hlavně to zas nezruš, to by byl strašný trapas. Tenhle chlap není žádné ořezávátko.“
Výraz ořezávátko jako označení člověka jsem naposled slyšela u babičky. Že ho použila Romana bylo ošemetné. Ale, pravda. Byla ve stresu. Věděla, že těch dvě stě osmdesát jedna kilometrů k Entree v Olomouci může být nad mé síly.
Dva roky jsem nepolíbila muže.
Neobjala.
Nepomilovala.
A dnes mám mít rande naslepo.
Bůh se mnou.
Nebo, prosím, raději ďábel.
Za měsíc mi bude třicet devět. Možná proto se mne všichni snaží udat.
Že když se to nepovede do čtyřicítky, pak už nikdy. „Čtyřicet let, a co já teď s tolika růžemi?“ Zpívá má milovaná Lenka. Kolik asi dostanu kytek? Bezesporu hodně. To výročí bude důvodem pro všechny ty milé i nemilé muže, se kterými jsem spala i nespala. Protože čtyřicítka, to je jistě víc než Vánoce. To si vzpomene i ten, co ignoroval bizarního Valentýna.
Řídím ráda. Až moc. Řídím tak, jak žiju.
Možná moc rychle.
Třebas jsem vážně neudatelná. Moje maminka tvrdí, že až příliš náročná. A nepříjemným faktem je, že věkem ona náročnost stoupá. Což je zvláštní. Měla bych být smířlivější.
Dřív mi samota vůbec nevadila. Naopak. Vyhledávala jsem ji. Každý muž, který překročil můj práh s větší taškou, jenž naznačovala víc než jedno, maximálně dvě přespání, mne dokázal vyděsit a probudit ve mne úzkost. A nový modrý kartáček v koupelně vedle toho mého s medvídkem Pú ve mne vyvolá snad i panickou ataku.
Přitom ex post shrnuto a zanalyzováno – nebyli všichni špatní. Ba naopak, potkávala jsem nesmírně dobré, milé muže. Muže zamilované, okouzlené. Muže, co toužili po rodině. Jen… vždy jsem na nich dokázala najít tu jednu jedinou cihličku, která neseděla. Která mi takzvaně vadila. Začala jsem se na ni fixovat a postupem času záměrně zbořila celičký vztahový Dům. Čeho jsem se bála? Ztráty svobody? Vlastního času? Své osobní volnosti? Nejspíš.
Dlouhou dobu pro mne právě samota značila snad tu největší hodnotu. Svobodu. Postupem času, plíživě, pomalu a nenápadně se však má milovaná samota začala tavit v osamělost.
Myslím, že zlom začal rodinou vůkol. Mé bližní přítelkyně rodily jakkoliv a mám pocit, že snad i s kýmkoliv. Spermabanku a plavčíka z pláže na Bali nevyjímaje. Ten stres, že menopauza je blíž než počátek menstruačního cyklu, ten stres se i nejchytřejší z nás pevně uhnízdil, snad ne v hlavě, ale přímo v děloze. Nedalo se odolat. Ba ani se ubránit.

CREDITS

Text: Barbara Nesvadbová
Čte: Jitka Čvančarová
Zvuk:
Hudba: Petr Hanzlík
Režie: Jan Drbohlav
© 2025 Euromedia

ODKAZY NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
ODKAZY NA WEBU