DI FULVIO, LUCA: DÍTĚ, KTERÉ V NOCI NAŠLO SLUNCE

Raühnval, bohaté knížectví ve východních Alpách. Mladý Marcus tam vede privilegovaný život jako syn zdejšího lenního pána. Až do dne, kdy dojde ke strašlivému krveprolití, při kterém je vyvražděna celá jeho rodina i všichni ostatní obyvatelé hradu. Marcus přežije díky pomoci Eloisy, dcery porodní báby, a prostí vesničané ho přijmou mezi sebe. Vláda krutého nového knížete však způsobí, že v Marcusově nitru brzy začne zrát odvážný plán – chce bojovat za svobodný a spravedlivý život nejen pro sebe, ale i pro všechny ostatní nevolníky v knížectví. Při naplňování tohoto záměru se neustále střetává s nejtemnějšími stránkami lidské existence. Navíc hrozí, že přijde o to nejcennější, co má…

UKÁZKA Z KNIHY

V odlehlém kraji, známém pod starobylým názvem Raühnval, nebylo zřejmě nikdy prolito víc nevinné krve než onoho jitra 21. září léta Páně 1407.
Slunce teprve před chvílí vyšlo nad úzkým mrazivým údolím, lemovaným vrcholky dosahujícími výšky přes deset tisíc stop; skalnatí velikáni ho nejen chránili, ale také ukrývali před vnějším světem. Tohle horské pásmo na východě alpského oblouku tvořilo hranici italského poloostrova, a zřetelně tak oddělovalo údolí od ostatního území Říše a zbytku Evropy.
Pánem tohoto léna byl kníže Marcus I. ze Saxie, otec saského korunního prince Marcuse II. ze Saxie.
Malý Marcus II. ze Saxie seděl toho rána ospalý, zimomřivý a nahý na vlastní posteli, na matraci naplněné hřejivým husím prachovým peřím, a pohupoval nohama ve vzduchu, ačkoli na svých devět let byl dost urostlý. Měl zelené oči, jejichž lenivý pohled připomínal kočku, lesklé prameny dlouhých světlých vlasů mu splývaly na ramena a kůže mu zářila tak bělostně, že si ho kdokoli mohl snadno splést s dívkou.
Chůva Eilika, která se o něho starala dnem i nocí, ba dokonce spala jako věrný pes na slaměném loži u čela jeho postele, mu přehodila kolem ramen prostěradlo, které nejdřív namočila do vroucí vody a potom vyždímala.
Malý korunní princ blaženě zasténal, když ucítil na těle horkou látku, a zavřel oči. „Ne abys zase usnul, Marcusi,“ nabádala ho Eilika, „nebo ti vrána uklovne tvého ptáčka.“ Chlapec se zasmál a položil si ruku mezi nohy, aby se chránil.
Eilika znovu ponořila prostěradlo do vědra, vyždímala je a nanesla na ně trochu louhu. „Tak pojď, ty malý lenochu, ať tě můžu namydlit.“
„Opravdu se musím každý den mýt?“ posteskl si Marcus II.
„Příkazy tvé ctěné matky musíme bezezbytku splnit,“ odpověděla Eilika. „Musí být přece vidět, že jsi princ a stojíš nad prostým lidem dokonce i bez svých drahocenných šatů. Kůže se ti musí lesknout a vonět, jako bys byl bůžek.“
„Já ale nemám rád mytí…,“ odmlouvalo dítě.
„To velmi dobře víme, princi prasátko,“ ujistila ho Eilika a sundala ho z postele.
Chlapec se zasmál, ale když se dotkl chodidly vlhké kamenné podlahy, znovu ho zamrazilo. „Je mi zima!“
„Nemůžeš dávat pozor, kam svýma urozenýma nohama šlapeš?“ podotkla Eilika, shovívavě si povzdechla a zavedla ho na hustou medvědí kožešinu sloužící jako koberec. Potom svěřence otočila a vlažným ručníkem mu důkladně umyla hýždě.
Chlapec našpicoval uši. Zvnějšku sem pronikaly jen tlumené zvuky.
„Proč je venku tak ticho?“ podíval se tázavě na chůvu, ale pak se mu najednou rozzářily oči radostí. Rázem zapomněl na chlad, vymanil se z Eiličiných snaživých rukou a nahý, jak přišel na svět, se rozběhl k oknu. Vyškrábal se na kamenný výstupek a podíval se, jestli nepodlehl klamnému dojmu. „Sněžilo!“ zvolal vzrušeně, když ho Eilika uchopila a táhla zpět na medvědí kožešinu.

CREDITS

Text: Luca di Fulvio
Čte: Libor Hruška
Hudba: Petr Hanzlík
Zvuk: David Pravda
Režie: Jan Drbohlav
© 2022 Euromedia

ODKAZY NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
ODKAZY NA WEBU