DI FULVIO, LUCA: CHLAPEC, KTERÝ ROZDÁVAL SNY
Audio player with visualization
New York, 1909. Zaoceánským parníkem přijíždí z Itálie mladá matka s malým synkem, aby si v Americe splnili svůj sen o lepším životě. Jejich naděje však záhy utrpí velkou trhlinu, neboť ve zbídačelém ghettu v newyorské čtvrti, kde se ocitnou spolu s dalšími přistěhovalci z celého světa, diktují pravidla brutální gangsteři a jejich poskokové. Pokud tu chce člověk přežít, nesmí měnit zavedená pravidla. Ledaže by měl charisma a neuvěřitelný dar fantazie. Román, jenž nás zavádí do prostředí rodícího se filmového průmyslu, rádia, Brodwaye, reklamy, mrakodrapů a luxusních automobilů, vypráví o velké lásce a houževnatosti snu, který zvítězí nad tvrdou realitou.
UKÁZKA Z KNIHY
Jak roste, sledovali zpočátku dva. Matka a pán. Ona s obavami, on s línou touhou. Jenže dřív než dospěla v ženu, se matka postarala, aby se na ni dívat přestal.
Když bylo dceři dvanáct, uvařila silný makový odvar, jak se to naučila od stařenek. Dala jej vypít své holčičce, a když viděla, že se omámená začíná potácet, hodila si ji na záda, přešla prašnou cestu, která vedla kolem jejich chalupy – uprostřed polností patřících statkáři –, a zamířila k vyschlému řečišti, kde stál starý, ztrouchnivělý dub. Ulomila velkou větev, roztrhla dceři šaty, praštila ji do čela ostrým kamenem – věděla, že rána bude dost krvácet –, uložila ji ve zkroucené poloze na dno řečiště – jako by spadla z mrtvého stromu a skutálela se dolů – a nechala ji tam, zakrytou zlomenou větví. Vrátila se domů, dala vařit cibulovou polévku se sádlem a počkala, až se muži vrátí z pole. Pak řekla jednomu ze svých synů, aby šel hledat Cettu, její holčičku.
Tvrdila, že ji viděla, jak si jde hrát k uschlému dubu, a začala si na dceru stěžovat manželovi. Bručela, že ta holka je hotové prokletí, ani na chvilku nepostojí, šijí s ní všichni čerti a je tak roztěkaná, že jí nemůže svěřit žádný úkol, protože v půli cesty zapomene, co má udělat, a doma jí s ničím nepomůže. Manžel se na ni obořil, okřikl ji, aby zmlkla, a šel si ven zakouřit. A tak – syn mezitím přeběhl cestu a zamířil k řečišti a uschlému dubu – se vrátila do kuchyně a zamíchala cibulovou polévku. Srdce jí přitom bušilo jak o závod.
Při čekání zaslechla statkářovo auto, které jako každý večer projelo kolem jejich chalupy a dvakrát zatroubilo. Jak pán tvrdil, to se moc líbí děvčatům. Opravdu, Cetta se pokaždé, ač jí matka už před rokem zakázala vycházet z domu a zdravit ho, přilákaná tím zvukem přitočila k oknu v podloubí a nakukovala ven. A matka slýchala jeho smích, který se ztrácel v prachu zvířeném autem. Protože Cetta – jak tvrdili všichni a pán až příliš často – byla opravdu hezká holčička, z níž určitě vyroste hotová krasavice.
Když zaslechla, že se syn, kterého poslala Cettu hledat, s křikem vrací, dál míchala polévku. Ale dech se jí zadrhl v hrdle. Slyšela, jak chlapec mluví s otcem. Manželovy těžké kroky, když scházel tři dřevěné schody, černé jako uhlí. Po několika minutách zaslechla, jak muž volá nahlas dceru i ji. Teprve tehdy nechala polévku být a vyběhla ven.
Manžel nesl v náruči malou Cettu, s obličejem od krve a roztrhanými šaty. V mozolnatých rukách starého otce připomínala hadrovou panenku.
CREDITS
Text: Luca di Fulvio
Čte: Libor Hruška
Hudba: Petr Hanzlík
Zvuk: David Pravda
Režie: Jan Drbohlav
© 2022 Euromedia
ODKAZY NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
- di Fulvio, Luca: Dítě, které v noci našlo slunce
- di Fulvio, Luca: Dívka, která se dotkla nebe
- di Fulvio, Luca: Chlapec, který rozdával sny