HRDLIČKA, PAVEL: BOŽÍ MLÝNY

V posledním románu Pavla Hrdličky se opět přesuneme o několik století do minulosti, konkrétně do 14. století, kdy na Velikonoce probíhala v Praze pohroma na Židy. Autor v románu opět velmi barvitě popisuje nejenom Prahu této doby, ale také rozplétá napínavý detektivní příběh na pozadí tehdejších událostí.

UKÁZKA Z KNIHY

Židovským městem kráčel muž doprovázený sluhou, který nesl vak. Muž byl navlečený do tmavého pláště a kápi měl staženou do obličeje. Již na první pohled bylo zřejmé, že nechce být poznán. Došli téměř k Židovské brance u kláštera Ducha svatého. Vtom uslyšeli cinkání zvonku, které sdělovalo, že podél zdi Židovského města jde kněz s poslední svátostí pro umírajícího. Zvonění rovněž uslyšeli židovští výrostci, kteří se pošťuchovali u zdi. Rázem se vyhoupli na nevysokou zeď a začali na kněze hanlivě pokřikovat. Nejmírnější slova byla „nepravý Mesiáš“. Zakuklený muž sáhl po meči, který mu vyčuhoval zpod pláště. Chtěl ty spratky rozehnat, neboť obrana církve je povinností každého křesťanského rytíře. Pak si však uvědomil, že je v Židovském městě na zapřenou, a ruka mu klesla.
Prošli Židovskou brankou. U kostela Ducha svatého si konečně odhrnul kápi a rozepnul opasek. Bylo už jaro a do Velikonoc zbýval pouhý týden. Pod pláštěm se zaleskl bohatě zdobený plášť, který dost jednoznačně hlásal, že jeho majitel patří k nobilitě. Muž byl příslušníkem starého významného rodu, ba býval hofmistrem zesnulé královny Johany. Za věrné služby se měl stát hejtmanem ve Zhořelci. Nechal si dokonce na míli od města stavět hrádek, měl se jmenovat Markvartštejn. To přece nezní špatně. Pak se ale všechno zvrtlo. Sotva se Jan, nejmladší syn císaře Karla a bratr současného krále Václava, stal vévodou zhořeleckým, prohlásil, že žádného hejtmana nepotřebuje. Takový cucák! Myslel si zřejmě, že se obejde bez rad a dohledu zkušeného dvořana. Právě ten dohled mu asi vadil. Tak dlouho naléhal na krále, svého bratra, až prosadil svou. Zhořelečtí ihned poté zbořili rozestavěný hrádek odmítnutého hejtmana. Města nerada vidí hrad ve svém sousedství. Takovou křivdu si žádný pán nemůže nechat líbit, ale vyhlásit nepřátelství, tedy opovědět bratru římského a českého krále, by bylo koledovat si o to, aby proti němu šla celá zemská hotovost. Zpočátku tedy ještě postupoval podle práva a dosáhl úspěchu. Výrokem zemského soudu mu město Zhořelec mělo zaplatit tisíc pět set kop grošů jako náhradu škody. Jenže se nic nedělo, a tak městu opověděl. Jeho lidé začali přepadat zhořelecké kupce. Všichni to považují za výnosný podnik, ale to je jen zdání. Musel opevnit své hrady, totiž Zbirohy a Hrubý Rohozec, zdvojnásobit posádky a najmout jízdní knechty. Žoldnéř mu bude věrný jen do té doby, dokud se bude obstojně platit. Ani se neptejte, kolik stojí jízdní střelec týdně. Na to padla celá kořist, a ještě musel doložit ze svého. Začal si půjčovat, a když už nebylo u koho, obrátil se na pražské židy. Ještě teď v něm kypí krev, když si vzpomene na slova Josefa z Chotěboře, který mu nabízel: „Tak vzácnému a urozenému pánovi uděláme tu nejlepší nabídku. Úrok, který požadujeme, bude pouze jeden groš z půjčené kopy týdně.“ Co si ten lichvář vůbec myslel? Že on neumí počítat? Rok má přece přes padesát týdnů, což znamená, že za rok zaplatí téměř dvojnásobek. Měl by se postarat, aby lichváři nedostali nic. Jenže jak to zařídit? Půjčka byla sjednána za přítomnosti židovského rychtáře a dlužní úpis leží v bezedné truhle žida Josefa z Chotěboře.

CREDITS

Text: Pavel Hrdlička
Čte: Vasil Fridrich
Hudba: Štěpán Škoch
Zvuk: Kate Hamsíková & Štěpán Škoch
Režie: Jan Drbohlav
© 2022 Euromedia

ODKAZY NA WEBU