TUDOR, C.J.: KOLONIE


Temná upírská detektivka od autorky bestsellerů Kříďák, Upálené a Závěj. Barbara Atkinsová přijíždí do zapadlého aljašského městečka Deadhart vyšetřit vraždu středoškoláka, která na první pohled vypadá jako jasný útok upírů. Ti žijí v nedaleké kolonii, a i když už nesají z lidí krev, s místními mají napjaté vztahy odedávna – před pětadvaceti lety se tu totiž stalo totéž. Poté co městečko odřízne sněhová bouře, hrozí situace přerůst v hon na čarodějnice. Barbara vytvoří tým z několika málo těch, kteří chtějí skutečně najít pachatele. Je to ten z minulosti? Krvelačné monstrum? Nebo zvrácený psychopat? A co je nebezpečnější?

UKÁZKA Z KNIHY

Třebaže byl teprve začátek listopadu, městečko zářilo jako vánoční čarokraj. Světla. Spousty světel. Každou stavbu na nedlouhé hlavní třídě zdobila kvanta mihotajících se řetězů. V oknech pableskovaly hvězdy a kříže. Stromy byly ověšené různobarevnými žárovkami. Někteří obyvatelé se nedrželi při zdi a pořídili si jiskřivé soby a blikající nápisy „Veselé Vánoce“. Ty se nepatřičně mísily s halloweenskými lucernami a tradičnějšími dekoracemi s parožím a zvířecími lebkami. Na střeše obchodu se smíšeným zbožím stál obří světelný Santa, který měl mávat rukou nahoru a dolů, jenže některé žárovky nefungovaly, takže to vypadalo, jako by jeho pravice kmitala jaksi blíž u plného pytle.
Barbara zamžikala očima. „Koukám, že tady v Deadhartu berou lidi vánoční atmosféru dost vážně.“
„Připadají si pak víc v bezpečí,“ opáčil Al.
„Uvědomují si ale, že umělé světlo nikoho neodradí, ne?“
„Jasně, každopádně když se svítí, tak víte, kdo nebo co se blíží.“
„To asi ano.“
„Kde budete chtít vysadit?“ zeptal se řidič. „V hotelu, nebo na policejní stanici?“
„Nejspíš můžeme jet přímo na poli–“
Nedořekla. Al dupl na brzdu a Barbara se prudce zadrhla o bezpečnostní pás, přičemž se nepříjemně kousla do jazyka.
„Do hajzlu!“ ulevil si Al.
Ozvala se rána. Barbara vzhlédla. Čelním sklem na ně zíral kluk s bledým obličejem, vytřeštěnýma očima a rukama opřenýma o kapotu.
Potom se mladík stejně nenadále vymrštil, přešplhal přes střechu a seskočil z kufru. Al rázně otevřel dveře a zahulákal na něj: „Jestlis mi zničil auto, tak se těš, smrade!“
Jenže kluk už byl pryč, zbyla z něj jen šmouha mizející mezi domy.
Al zavrtěl hlavou. „Zatracený hajzlíci.“
Barbara vystoupila ze zadních dveří. „My jsme ho srazili?“
„Sama jste viděla, že přelezl celý auto. Myslíte, že by to zvládl, kdybych do něj najel?“
Barbara měla nicméně pocit, že náraz slyšela. Skrčila se. Očima zkoumala zemi. V rozměklém sněhu se zaleskla jasně červená. Krev. Natáhla ruku a prsty nahmatala něco ostrého. Nepravidelný skleněný střep. Opatrně ho zvedla a znovu si prohlédla auto. Nic na něm nebylo. Na zemi však zůstala krev a sklo.
„Vážně jsme ho nesrazili, přísahám.“ Al vystoupil a zůstal stát u předních dveří. Vypadal nervózně.
Barbara se napřímila a luplo jí při tom v zádech. „Vy toho chlapce znáte?“
Zavrtěl hlavou. „Podívejte, zdejší mládež není špatná. Jen se občas nudí. A pak dělá blbosti. Bere drogy. Pije.“ Pokrčil rameny. „Děti jsou děti.“
Barbara se na něj smířlivě usmála. „No jo, všichni jsme bývali mladí.“
„Jojo.“ Napětí opadlo. Al se vrátil za volant.
Barbařin úsměv pohasl. Zamyšleně se zadívala za tím klukem. Děti jsou děti. Třeba má Al pravdu. Jenže ten hoch se nezdál opilý. Ani sjetý.
Vypadal vyděšený k smrti.

CREDITS

Text: C.J. Tudor
Čte: Jitka Ježková
Hudba: Petr Hanzlík
Zvuk: Vladimír Srb
Režie: Jan Drbohlav
© 2025 Euromedia

ODKAZY NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
ODKAZY NA WEBU