HEYEROVÁ, GEORGETTE: VZNEŠENÁ SOPHIE
Audio player with visualization
Šlechtičnu Sophii Stanton-Lacyovou vychoval svobodomyslný otec, a tak nemá s jinými dívkami ze své společenské vrstvy mnoho společného. Na rozdíl od nich totiž nedbá na konvence, nepředstírá slabost a poddajnost typické pro mladou dámu, ale vždycky se snaží prosadit svou a především má obrovský smysl pro humor. Mnoha lidem připadá její chování pobuřující a jen těžko ho zkousnou, ale většina z těch, kdo mají možnost ji poznat líp, brzy pochopí, že Sophie má velmi laskavé srdce, hlavu na pravém místě a život s ní je zábava. Uvědomí si to i přísný bratránek Charles, kterého její kousky zpočátku rozpalují hněvem. Jenomže se už zaslíbil kožené slečně Wraxtonové a zrušit oficiální zasnoubení nemůže. Sophie, která pomůže sestřenici Cecílii získat muže, kterého miluje, si bude muset poradit a vymyslet plán, který zajistí štěstí i jí.
UKÁZKA Z KNIHY
Komorník poznal jediného žijícího bratra mylady na první pohled, jak později sdělil nechápavému podřízenému. Vysekl siru Horaceovi hlubokou poklonu a dovolil si ho informovat, že mylady ho ráda uvidí, přestože pro jiné, méně blízké osoby není doma. Na sira Horace neudělala jeho blahosklonnost žádný dojem. Cestovní plášť podal jednomu dveřníkovi, klobouk a hůlku druhému, rukavice hodil na mramorový stolek a odvětil, že o tom nepochybuje, a jak se pořád Dassett má. Komorník byl na vahách mezi uspokojením, že si sir Horace pamatuje jeho jméno, a pohoršením nad jeho neformálními způsoby. Pravil, že se má celkem dobře a že ho těší (jestli to tak může říct), že sir Horace nevypadá ani o den starší, než když měl naposledy tu čest ho mylady ohlašovat. Velmi důstojně ho pak vedl po impozantním schodišti do Modrého salonu, kde na sofa u krbu dřímala lady Ombersleyová. Přes nohy měla přehozený šál a domácí čepeček se jí svezl na jedno ucho. Dassett si těchto detailů povšiml, zakašlal a hlasem herolda oznámil: „Mylady, přichází sir Stanton-Lacy!“
Lady Ombersleyová se s leknutím probrala, chvíli nechápala, co se děje, pak se pokusila čepeček narovnat a slabě vyjekla: „Horaci!“
„Nazdar, Lizzie, jak se máš?“ pozdravil sir Horace, přešel rázně místnost a uštědřil jí povzbudivý štulec do ramene.
„Proboha, tys mě polekal!“ zvolala mylady a otevřela lahvičku s čichací solí, kterou měla vždy u ruky.
Komorník chvíli shovívavě pozoroval dojemnou scénu shledání sourozenců, pak za sebou zavřel dveře a odebral se sdělit svým podřízeným, že sir Horace je džentlmen, který žije převážně v zahraničí, protože ho vláda pověřuje diplomatickými záležitostmi takové delikátnosti, jakou oni vůbec nejsou schopni pochopit.
Diplomat se zatím postavil ke krbu, aby si nahřál šosy, osvěžil se šňupečkem a sestře řekl, že ztloustla. „Samozřejmě, nikdo z nás nemládne,“ dodal velkoryse. „I když ty máš přede mnou náskok pět let, pokud mi nevynechává paměť, a tu mám myslím dobrou.“
Na protější zdi viselo velké zrcadlo ve zlatém rámu a sir Horace se do něj při těch slovech podíval, nikoliv ovšem domýšlivě, nýbrž s kritickým uspokojením. Na svých pětačtyřicet vypadal dobře. Postavu měl sice trochu statnější, ale výška nad sto osmdesát to snadno snesla. Byl opravdu pohledný a kromě pěkné postavy měl i hezkou hlavu s bohatými hnědými vlasy, kterých se stříbro ještě nedotklo. Oblékal se elegantně, ale měl tolik rozumu, aby nenosil módní výstřelky, které jen upozorňují na nedokonalosti postavy člověka ve středním věku. „Jen se podívejte na chudáka našeho Prince!“ říkával méně prozíravým kamarádům. „To je přece odstrašující příklad!“
CREDITS
Text: Georgette Heyerová
Čte: Martina Hudečková
Hudba: Petr Hanzlík
Zvuk: Eliška Blauberová
Režie: Jan Drbohlav
© 2022 Euromedia
ODKAZY NA TĚCHTO STRÁNKÁCH