KYŠA, LEOŠ: SYNDIKÁT


Tohle není sci–fi. Tohle je příběh, co se stane. Kriminální. Nový detektivní příběh z pera autora Sudetenlandu. Příběh z budoucnosti tak blízké, že než knihu dočtete, určitě se stane. Možná, že každému z vás.

UKÁZKA Z KNIHY

Karla jsem si vytvořil sám, respektive jsem vykostil jednoho z volně dostupných AI asistentů a udělal si ho po svém. Původně se jmenoval Saturnin, ale míval sklony navazovat se mnou diskuse i v okamžicích, kdy mě slyšeli lidé, co jsme potřebovali, aby si mysleli, že jsem příčetný a má smysl investovat do mé práce, a tak jsem mu nechal původní charakter, ale přejmenoval ho na Karla. Dávalo to smysl už jenom proto, že jsem nechtěl po nikom házet koblihy. Faktem ale je, že tu sluhovskou servilitu odkoukanou z britských detektivek jsem v jeho „genetickém kódu“ nechal.
„Žádné.“
Zdržel jsem se zavazováním tkaniček, takže jsem bral schody dolů po dvou.
„Je to důležité. Podle nich zvládli Číňané to, co vy…“
„Mlč.“
„Ano, pane.“
Karel měl několik úkolů. Kromě toho, že hlídal moje schůzky, životosprávu a pracoval na tom, abych se nezbláznil a nezapomněl na dceřiny narozeniny, spolupracoval se mnou i na vývoji našich služeb, hledal ve všech dostupných zdrojích cokoliv, co se týkalo naší práce, a měl mě informovat o každé novince v téhle oblasti. Teď jsem ale na špatné zprávy neměl vůbec náladu. Číňané vždycky přišli na něco, co nám ještě unikalo, ale pořád tady byly technologické sankce a myšlenka na ně mě dokázala alespoň v tuhle chvíli uklidnit.
„Raději zjisti všechno o společnosti Robinette Lipskie, s. r. o.,“ požádal jsem ho a přeskočil tři schody.
Přitom mi luplo v levém koleni a trochu mě v něm i píchlo. Padesátka na krku a já si furt hraju na teenagera, pomyslel jsem si a opatrně došel ke vstupním dveřím. Bolt už čekal. Dobelhal jsem k němu, pozdravil, a zatímco se rozjížděl, nechal jsem se pohltit nějakou indickou hudbou. O dvě minuty a asi tisíc slov, které zpěvák štěkal do kvílivého rytmu kadencí těžkého kulometu Browning ráže 12,7 milimetrů, později mi zavrněl mobil. Byl to Karel. Nic jiného nemělo vibrace povolené. Mohl se sám ozvat, pokud měl něco za úkol, ale já ho musel přijmout otiskem. To kvůli tomu „sire“. Udělal jsem to. A pak mi došlo, že ho přes hlučnou hudbu odněkud z Bengalúru vážně neuslyším. Přiložil jsem si ho k uchu.
„Zadanou firmu jsem neobjevil. Patrně došlo k chybě při zadání. Můžete, prosím, hláskovat jednotlivá písmena?“
„Naťukám ti to,“ rezignoval jsem a otevřel Karlovo jednoduché rozhraní. Robin mi jméno firmy poslal v jedné z esemesek, tak jsem ji mohl jenom otevřít a zkopírovat.
„Firma neexistuje. Není v obchodním rejstříku. Nikdy nebyla v obchodním rejstříku, není ani na internetu. Nikdy neexistovala,“ pronesl Karel prakticky okamžitě.
„Piča,“ zaklel jsem.
„Mám nějakou vyhledat?“
„Ne, proboha.“
Někdy jsem netušil, jestli si ze mě Karel dělá legraci, nebo ne, ale čím déle jsem s ním komunikoval, tím víc mi připomínal svou původní předlohu Saturnina. Ještě že se žádná má teta nejmenovala Kateřina.

CREDITS

Text: Leoš Kyša
Čte: Vasil Fridrich
Zvuk: Vladimír Srb
Hudba: Pavel Holý
Režie: Jan Drbohlav
© 2025 Knihy Dobrovský

ODKAZY NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
ODKAZY NA WEBU