KYŠA, LEOŠ: SUDETENLAND
Audio player with visualization
Na Bruntálsku je zavražděn bývalý inspektor Gestapa a jeho smrt otevírá staré křivdy a dávná tajemství. Podmanivý příběh z alternativní reality napsal Leoš Kyša, známý pod pseudonymem František Kotleta. Vydejte se do Československa na počátku devadesátých let, které je jiné, než si pamatujete.
UKÁZKA Z KNIHY
„Au.“
Nemohl jsem si pomoci. I když jsem se snažil držet bolest na uzdě, znovu mě dostala. Že sedím nahoře bez na stole s přetékajícím popelníkem moc nepomáhalo, abych si nepřipadal jako dítě při vyšetření u doktora. Jedna ze servírek mi v dřezu přeprala košili a ta druhá, černovlasá, mi očistila obličej, narovnala nos a přelepila ho náplastí. Hospoda byla během demonstrace zavřená, ale nikdo ji mezitím nestačil uklidit. Všude stály dopité panáky, čpěly půllitry s různým množstvím opuštěného piva a páchly nevynesené popelníky. Když Romka přehodila moji košili, která sice nepřišla o krvavý flek, který ale alespoň trochu vybledl, přes studené topení, donesla mi vytahané batikované tričko. Mělo na sobě jenom dva spínací špendlíky. Vespod byl pořád vidět původní nápis O partyzánský odznak města Bruntál 1987, který navrchu překryla batika.
„Ještě, že miluju vytahaný trika,“ usmála se černovláska, když jsem si ho natáhl, zatímco Romka se vrhla na uklízení hospody.
Abych zahnal rozpaky z jejího jiskřícího úsměvu, vytáhl jsem z kapsy řádně pomačkaný balíček startek. Po důkladném průzkumu se ukázalo, že dvě přežily, a já jí jednu mohl nabídnout.
„Kouříte?“
„Jawohl,“ zapitvořila se. Sklonila se ústy k mé ruce a jemně rty stiskla cigaretu. Vzal jsem si druhou a škrtl zapalovačem. Při prvním šluku se mi trochu zamotala hlava. Vážně jsem dostal slušnou nakládačku.
Černovláska se přitom opřela o stůl a dívala na mě, jako by zkoumala postmoderní obraz.
„Děkuji,“ řekla nakonec.
„Asi není za co,“ pokrčil jsem rameny. Přitom mě zabolelo břicho, hlava i záda zároveň. Zřejmě budu mít všude podlitiny.
„Dostal jste za mě nakládačku.“
Jen jsem pokrčil rameny. Připadal jsem si spíš jako ponížený pitomec než někdo, komu by bylo třeba děkovat, a vůbec ne jako Herakles, který zrovna zabil lernskou hydru.
„Klára,“ podala mi nakonec ruku. Jméno trochu zahuhlala, protože přitom nechala cigaretu mezi rty.
„Daniel Lichke,“ stiskl jsem ji.
„Jste ten novinář, že? Mluvil o vás Navara.“
„Jo, novinář,“ uvědomil jsem si a podíval se na hodiny.
„Máte tu telefon?“
„Jasně, vzadu. Ale musíte se na to zeptat Hanse, protože hlídá každou provolanou minutu.“
„A pak mi ji naúčtuje,“ dodala druhá servírka, která se v tu chvíli prosmýkla kolem s hromadou prázdných půllitrů.
Někdo razantně zabušil na skleněné dveře do sálu.
„Scheisse!“
„Jsme už měly mít otevřeno, Liebe,“ nakrčila nos, zatímco černovlasá servírka vyrazila ke dveřím. Cestou típla cigaretu do přetékajícího popelníku.
CREDITS
Text: Leoš Kyša
Čte: Otakar Brousek ml.
Hudba: Pavel Holý
Zvuk: Jan Neruda
Režie: Jan Drbohlav
© 2023 Knihy Dobrovský