JACKSON, STINA: PUSTINA
Audio player with visualization
Švédský venkov, to nejsou jen nekonečné lesy, jezera s křišťálovou vodou a malebné červené domy na smaragdových pasekách. Daleko od civilizace bují lidská závist a chudoba, dívky nabízejí sex na zapadlých parkovištích a na chátrajících samotách se daří drogám. Liv Björnlundová si svůj osud nevybrala, určila jí ho Pustina, vesnice na samém konci silnice. Dcera ze statku, který poznamenala rodinná tragédie, pracuje na benzinové pumpě, kam ji každý den vozí otřískaným volvem její despotický otec Vidar. Liv si připadá jako v kleci. Až do chvíle, kdy je v opuštěné studni v lesích nalezen Vidar mrtvý. Do smrti hněvivého starého muže se zaplete dvojice dealerů a zlodějíčků, kteří věděli o jeho skrývaném bohatství. Ale všechno může být složitější. Vždyť nešťastníků, jimž vražda nabízí vstupenku do lepšího života, je Pustina plná.
UKÁZKA Z KNIHY
Cestou k Björnově usedlosti ji sevřela studená noc. Toužila vrátit se zpátky k muži a do tepla. Tiše procházela kolem stínů dřevníku a seníku. U dveří garáže se zastavila. Ve větru se třepotaly vyprané šaty, které už roky neměla na sobě, bílá látka se nadouvala jako duch. Při tom pohledu měla dojem, jako by se tma kolem rozpulzovala. Liv se rozběhla a strhla šaty tak prudce, že se šňůra rozhoupala a kolíčky popadaly na zem, potom jemný materiál roztrhala na kusy a zahodila je do popelnice, rukou se nakonec ještě přesvědčila, že se látka opravdu nedá nijak zachránit.
Když vešla do domu, otec tam seděl potmě. Poznala to po čichu ještě dřív, než ho zaznamenala, ucítila mast na ruce a jeho domácí pálenku. Na stole hořela svíčka, ale on se držel mimo dosah jejího světla, krčil se ve stínu jako strašidlo.
„Proč tu sedíš?“
„Čekám na tebe.“
„Je noc.“
„Sedím tady spolu s tvou matkou a říkám si, jak zatraceně jste si vy dvě podobné.“
Liv udělala krok vpřed. Pohled jí padl na fotografii na stole, v mihotavém svitu svíčky letmo zahlédla matčin úsměv, zachvátila ji nevolnost, nohy se pod ní podlamovaly tak, že se musela posadit. Zhroutila se do tmy naproti Vidarovi, oba se drželi mimo světlo svíčky, takže na sebe vzájemně pořádně neviděli. O matce, která se jmenovala Kristina, mluvil jen, když pil, v opilosti znovu ožívala. V takových chvílích ji viděl i slyšel, alkohol ho vždycky přiměl vyslovovat to, co by řekla ona, kdyby zůstala. Kdyby žila.
„Máma je mrtvá,“ hlesla Liv.
CREDITS
Text: Stina Jackson
Čte: Jitka Ježková a Jan Vondráček
Hudba: Petr Hanzlík
Zvuk: Jan Neruda
Režie: Jan Drbohlav
© 2021 Euromedia