KREV JE MŮJ CHLEBA (LAIRD BARRON)

Několika cenami ověnčený Laird Barron (*1970), považovaný za šedou eminenci amerického hororu, tentokrát přichází s drsným thrillerem. “Krev je můj chleba” je první díl nové série s hrdinou Izajášem Coleridgem, synem maorské krásky a amerického důstojníka, který je po dvaceti letech ve službách chicagské mafie vyvržen z jejích řad a na vlastní pěst se pustí do pátrání po mladé černošské dívce. Barron vytvořil v této sérii zcela nový literární svět, umístěný do žhavé současnosti. Figurují v něm mafiáni, gangy, rasismus, válka v Iráku i špinavé praktiky FBI. Děj, okořeněný sarkastickými komentáři nezapomenutelného hlavního hrdiny, který musí neustále šťourat do vosích hnízd, je plný akce… a krve.

Ukázka z knihy

Když se rozplynul poslední blahodárnej opar morfia, otevřel jsem oči. U mý postele seděl jako ten nejzlověstnější strýček na světě pan Lucius Apollo, hlava celýho Outfitu v Anchorage. Znám ho odjakživa. Před pětadvaceti lety se spřátelil s mým otcem. Bylo to v době mý puberty, kdy se Coleridgeovi usadili v Anchorage natrvalo. Nemám ponětí, kde na sebe ti dva narazili poprvý nebo na základě čeho se sblížili – nejspíš měli společnej zájem v lovu, chlastání a kurvách.
Ať to bylo jakkoli, nějakej čas spolu byli jedna ruka a krátce po tom, co se moje a tátova cesta nadobro rozešly, mě pan Apollo vzal pod křídla a dohlížel na moje vzdělávání. Říkal jsem mu strýček Lucius. Spatřil pod mým neurvalým zevnějškem talent – talent, kterým jsem ovšem plýtval na drobné zločiny a drobné násilí. Ze strýčka Lucia se stal Šéf a Šéf mě uvedl do života. Některý lidi tvrdí, že bych ho měl nenávidět, protože ze mě udělal nástroj zkázy a bezohledně využil mý zuřivosti i loajality, aby dosáhl nekalých cílů. Já si to nemyslím, protože i z úplně nejhoršího pohledu bylo lepší nechat se zmanipulovat než žít s otcem, kterýmu není jeho syn vůbec k ničemu.
Jedině Šéf se oblíkal jako v tropech, přestože sídlil v Arktidě. Jako obvykle byl vyšňořenej v tom nejlepším bílým panama obleku a ve slamáku, kterej na výraz jeho tváře vrhal stín. Nemusel jsem mu vidět do vočí, abych věděl, odkuď vítr fouká. Šéf byl nešťastnej. Šéf chtěl vysvětlení. Šéf chtěl znát nějakej důvod, pro kterej by nemusel dokončovat, co Nightovi kámoši v tom suterénu v Nome začali.
„Zatraceně, kluku. Měls jenom pozorovat a podávat hlášení. Teď je z toho kurevskej průser.“
„A nakřápnout pár lebek,“ připomněl jsem mu.
„Ale ne tu Vitaleho. Co se proboha svatýho stalo?“
Bylo jasný, že Tony Pugét už na pana Apolla řval do telefonu a důkladně mu vylíčil můj hanebnej čin. Tak jsem mu to podal ze svý strany. Pak jsem zavřel klapačku a čekal, jestli ho můj strastiplnej příběh zaujme, nebo jestli prostě zavolá někoho, kdo mi přitlačí polštář na ksicht.
„Mroži?“ zeptal se pan Apollo. „Nedělej si prdel. Fakt mroži?“
Mafiánský hlavouni i poldové říkali starýmu pánovi Anchorageskej král. Vlastnil firmy, který budovaly silnice, i jejich subdodavatele, vlastnil jeden slavnej striptýzovej klub i řetězec hogo fogo restaurací, kde vám personál půjčil sako, když jste si vlastní zapomněli doma. Ale ničím z toho se nenechte zmást. Ten prkennej, staromódní parchant s kyselou držkou měl prsty v každý nekalosti od Anchorage až po Fairbanks.
„Mroži,“ řekl jsem. „Přisámbůh. Celý stádo.“
„Vitale jde po mrožovině.“
„Vono asi je v Obchůdku s pravejma suvenýrama z Nome nedostatek hracích desek pro cribbage.“
„Mrožovina za takovej risk nestojí.“
„Ne.“
„Říkal jsem mu – říkal jsem jim tam všem –, ať se držej od mrožoviny a kožešin z ledních medvědů dál.“

Text: Laird Barron
Čte: Martin Stránský
Hudba: Adam Koller
Zvuk: Kate Hamsíková & Štěpán Škoch
Režie: Jan Drbohlav
© 2021 Euromedia

Odkazy na webu