VOLDÁNOVÁ, JOLANA: GENERÁL PAVEL V ROZHOVORECH

Generál Pavel v rozhovorech FOLDER

Syrový a upřímný rozhovor Jolany Voldánové s generálem Petrem Pavlem. Zkušená moderátorka se nevyhýbá žádným tématům – dětství, společenské názory, členství v KSČ, zkušenosti z NATO či důvody, proč se generál Petr Pavel rozhodl kandidovat na prezidentský post. „…. může to vypadat sebenaivněji nebo sebebeznadějněji, ale prostě chci zkoušet změnit blbou náladu v náladu dobrou. A myslím si, že to jde a že tomu může hodně pomoct právě to, že se to nejprve odšpuntuje na vršku. Protože když lidi vidí, co se teď v této zemi a v politice děje, tak musejí být opravdu znechucení. Jestli se na to dívá velká část lidí jako já, když vidí, co politici občas předvádějí, jak beztrestně to mnohým z nich prochází, jak se nám často smějí do tváře za něco, za co bychom my všichni ostatní byli potrestaní, tak to samozřejmě nemůže budit velký optimismus. Když to ale bude jinak a lidi alespoň začnou mít pocit, že pravidla platí pro všechny a že je tady možnost přijít s dobrým nápadem a nebýt za to hned po zásluze potrestán, a když pak takový nápad dostane zelenou, tak se to začne trošku hýbat dopředu. A myslím, že pak by se pomalu mohla měnit i ta blbá nálada, kterou tu dnes už zase bohužel máme.“

UKÁZKA Z KNIHY

V dobách míru je prakticky nemožné získat nějaké konkrétní zkušenosti z reálného vojenského konfliktu. Spousta věcí se sice perfektně nacvičí, ale je otázka, jak to pak vypadá v praxi. Nicméně jsou tu operace NATO, ať už to v novodobé historii byla válka v Perském zálivu nebo mise v Afghánistánu. Vy jste na vlastní kůži zažil občanskou válku v bývalé Jugoslávii coby člen mírových jednotek OSN, kterým se tehdy říkalo UNPROFOR. A přestože to byly mírové jednotky, tak tam už šlo o život, a vám především. Vzpomenete si, jak intenzivní to byl zážitek, reálná hrozba, na kterou jste sice jako vojáci byli v míru cvičení, ale předpokládám, že ani to nejvěrohodnější cvičení se nemůže rovnat té skutečné hlavni, kterou vám někdo drží v zádech. Je to tak?
Jako vojáci jsme samozřejmě vítali, že jsme začali jezdit do misí. Začali jsme vlastně hodně brzo, protože první mise byla během první války v Zálivu, hned v roce 1991, kam tehdy vyjela naše protichemická jednotka společně s četou ostrahy, která byla složená z výsadkářů z Prostějova. Tehdy mě mrzelo, že jsem do té mise jet nemohl, protože jsem byl ještě ve škole. Vojáci mise skutečně považují za naplnění toho, proč jsou vlastně vojáky. Protože jsme trénovali na něco, co bylo spojeno s rizikem, co bylo spojeno s ochranou lidí, co bylo spojeno s ochranou nějakých hodnot, a my jsme do té doby opravdu jenom cvičili. A teď najednou tady byla konkrétní situace, která vyžadovala nasazení vojáků, a my jsme u toho chtěli být. A taky si možná trochu ověřit, do jaké míry jsme připravení a jak jsme schopní se s tím vyrovnat. To vůbec nebylo o tom, že bychom se těšili do války, to by byla ne-smyslná představa, ale měli jsme dobrý pocit, že můžeme zúročit všechno, na co jsme se připravovali, a ověřit si, jestli to opravdu k něčemu bylo. A do bývalé Jugoslávie jsme rozhodně nejeli s tím, že se tam bude bojovat, protože mise OSN nebyly a nejsou z principu mise bojové. Jsou to mise na udržení nebo prosazení míru, ale prosazení jenom spíš hrozbou použití síly než jejím skutečným užitím. Mise UNPROFOR byla čistě mírová, proto taky výbava, se kterou jsme tam jeli, byla z pohledu jakéhokoliv válčení vlastně legrační. Měli jsme pouze osobní zbraně a transportéry, které byly bez věží, tedy bez výzbroje. Vlastně to byly obrněné autobusy. A to bylo všechno, žádnou jinou výzbroj jsme neměli, protože se počítalo s tím, že jedeme do prostoru, který měl vlastně oddělit znesvářené strany. V našem případě to bylo na jih od Záhřebu, od Karlovace směrem dolů ke Kninu. Na jedné straně byli Chorvaté, na druhé straně byli Srbové a ještě o kousek dál Bosňané. A my jsme měli za úkol držet je od sebe, a pokud docházelo k nějakým incidentům, tak je řešit a zároveň stahovat do skladů těžké zbraně, které byly na obou stranách. Protože takhle to bylo dohodnuto rezolucí Rady bezpečnosti OSN. To, že tam potom došlo ke konfliktu, bylo způsobeno tím, že Chorvaté nebyli dostatečně trpěliví s vývojem situace a měli za to, že přítomnost jednotek OSN vlastně konzervuje stav, jaký oni považovali za protiprávní. Jinými slovy, že oblast, která se jmenuje Krajina, to je řekněme od Plitvických jezer na jih, byla obývána tehdy asi šesti sty tisíci Srby. A ti si ji nazvali Republika Srbská Krajina, tak jak to třeba udělali Srbové v Bosně a Hercegovině. Chorvati to ovšem viděli jako ohrožení, a tak se na přelomu let ’92/’93 rozhodli zahájit ofenzivní operaci, kterou si ten díl země, jejž považovali za svůj, rozhodli vzít silou. A při té operaci, kterou nazvali Bouře, se vojáci OSN dostali do situace, která pro ně byla naprosto nová, téměř bezvýchodná, protože neměli dostatek zbraní, aby mohli bojovat.

UKÁZKA Z AUDIOKNIHY
CREDITS

Text: Jolana Voldánová
Čte: Libor Hruška, Jitka Ježková a Jolana Voldánová
Hudba: Petr Hanzlík
Zvuk: Karolína Škápíková
Režie: Jan Drbohlav
© 2023 Euromedia

ODKAZY NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
ODKAZY NA WEBU