Emilovy skopičiny - Jan Drbohlav

LINDGRENOVÁ, ASTRID: EMILOVY SKOPIČINY 1

Emil je kluk jako buk, pěkný divoch a paličák, který však vypadá jako andílek. Ovšem v malé švédské vesnici každý dobře ví, co je zač. Kdo by neznal rošťáka Emila a kdo by se neobával jeho vykutálených kousků? Každou chvíli promýšlí novou skopičinu. Všechny se do knížky opravdu nevešly, ale ty nejpodařenější v ní zaručeně jsou!

UKÁZKA Z KNIHY

Ve Švédsku, ve farnosti Lönneberga, žil kluk, který se jmenoval Emil, a tak se mu říkalo Emil z Lönnebergy. Byl to pěkný divoch a paličák, a vůbec nebyl tak hodný jako vy. Ale vypadal roztomile, to se musí nechat. Pokud ovšem nevřískal. Měl kulaté modré oči a buclaté červené tvářičky a k tomu světlé kučeravé vlasy. Prostě vypadal líbezně, že by si o něm člověk myslel, že je opravdový andílek. Ale to by se pěkně napálil.
Bylo mu pět a měl sílu jako býček. Bydlel v Lönneberze ve švédském kraji Smålandu na statku Kocouří. Takže mluvil smålandsky, drobeček maličký, ale s tím se nedalo nic dělat. Ve Smålandu se prostě a jednoduše mluví smålandsky. Když chtěl čepici, neřekl: Chci čepici. On to říkal takhle: „Já chcu čepicu.“ A ta jeho čepica byla kšiltovka, měla černý kšilt a modré dýnko, žádná krása. Jednou mu ji tatínek přivezl z města. Emil z ní měl ohromnou radost, a když si měl jít večer lehnout, žadonil: „Já chcu čepicu.“
Maminka si rozhodně nemyslela, že by měl jít spát v čepici, a chtěla ji odložit do předsíně na polici, ale Emil zavřískal, až se to rozléhalo po celé Lönneberze: „Já chcu čepicu!“
Potom chodil Emil spát v kšiltovce každou noc po celé tři týdny. Docela to šlo, i když ho to trochu tlačilo. Ale hlavní věc byla, že prosadil svou, na to on vždycky dbal. Především se nic nesmělo řídit podle maminky. Jednou o Vánocích se pokusila Emila přimět, aby snědl dušené růžové fazolky, poněvadž jíst zeleninu je zdravé. Ale Emil se vzepřel.
„Copak ty už vůbec nikdy nebudeš jíst zeleninu?“ zeptala se maminka.
„Budu,“ řekl Emil. „Ale jen zelenou.“
A potom si tajně sedl za vánoční stromeček a začal ho chroustat. Brzy ho to ale omrzelo, protože ho v puse píchal.
Takový umíněnec byl Emil. Chtěl o všem rozhodovat, o mamince i tatínkovi, o celém statku Kocouří a nejradši o všech lidech v Lönneberze, ovšem na to Lönneberští nepřistoupili.
„Chudáci Svenssonovic z Kocouří, ti mají pěkného darebáka,“ kroutili hlavami. „Z toho nikdy nic kloudného nevyroste.“
A to si mysleli v Lönneberze všichni. Kdyby bývali tušili, jak to s Emilem dopadne, nikdy by nic takového neříkali. Jen si představte, že by je kdy napadlo, že z Emila bude předseda obecního zastupitelstva, až dospěje. Vy asi přesně nevíte, co to je, být předseda obecního zastupitelstva, ale věřte, že to už něco znamená. A tím se nakonec Emil opravdu stal.
Ale teď zůstaňme u toho, co všechno se událo, když byl Emil malý a bydlel na statku Kocouří ve vesničce Lönneberga v kraji Smålandu ve Švédsku s tatínkem Antonem Svenssonem a maminkou Almou a malou sestřičkou Idou. V Kocouří měli taky čeledína, ten se jmenoval Alfréd, a děvečku Linu. Za časů Emilova dětství měli v Lönneberze i všude jinde čeledíny a děvečky. Čeledínové orali, obstarávali koně a voly, sváželi seno, sázeli brambory a děvečky zase dojily, myly nádobí, drhly podlahy a zpívaly dětem.
Tak teď už víte, kdo všechno bydlel v Kocouří, otec Anton, maminka Alma, malá Ida, Alfréd a Lina. A kromě toho dva koně, pár volů, osm krav, tři vepři, deset oveček, patnáct slepic, jeden kohout, kočka a pes. A Emil.
Kocouří byl pěkný malý statek s dřevěným domkem natřeným na červeno na vršku mezi jabloněmi a šeříky. Kolem dokola ho obklopovala pole, luka, ohrady, jezero a jeden hlubokánský les.
V Kocouří mohlo být krásně a klid, jen kdyby tam nebydlel Emil.

CREDITS

ODKAZY NA TĚCHTO STRÁNKÁCH

ODKAZY NA WEBU