LINDGRENOVÁ, ASTRID: EMILOVY SKOPIČINY 2 – EMILOVY DALŠÍ SKOPIČINY

Ve švédské vesničce Lönneberze zná rošťáka Emila každý. Ano, to je ten roztomilý kluk ze statku Kocouří, který vypadá jako andílek a provádí ty neuvěřitelné kousky. Možná že ho znáte i vy z knížky Emilovy skopičiny. A už jsou tu další, a pěkně vykutálené! Však Emil zase stráví nějaký ten čas v truhlárně, kam ho tatínek za trest zavírá, aby přemýšlel o svých prohřešcích. Ovšem poslední Emilův kousek je natolik parádní, že mu snad dokonce bude odpuštěno…

UKÁZKA Z KNIHY

V celé Lönneberze, v celém Smålandu, v celičkém Švédsku a kdo ví, možná na celém světě, by se nenašlo dítě, které dokázalo vyvést tolik skopičin jako Emil. To byl ten kluk, co kdysi dávno bydlel na statku Kocouří ve farnosti Lönneberga v kraji Smålandu. Že z toho kluka, až vyroste, bude předseda obecního zastupitelstva, zdálo se k nevíře, ale on se namouduši předsedou stal, a k tomu ještě tím nejlepším chlapem v celé Lönneberze. Představte si, že i ti nejhorší malí darebáci vyrostou a léty se z nich stanou pořádní lidé. Takové pomyšlení přece člověka potěší, ne? Nepřipadá vám to báječné? Vždyť vy jste nějakou tu rošťárnu už určitě také provedli. Že ne? Že bych se ve vás tolik spletla?
Alma Svenssonová z Kocouří, Emilova maminka, zapisovala všechny synkovy skopičiny do modrých sešitků, a ty potom schovávala do zásuvky v komodě. Nakonec byla zásuvka tak napěchovaná, že se ani pořádně vytáhnout nedala. Pokaždé se nějaký sešitek vzpříčil a pomuchlal. Dodnes ale modré sešitky leží na svém místě ve stařičké komodě. Všechny kromě tří. Ty se Emil jednou pokusil prodat paní učitelce z nedělní školy, když potřeboval peníze. A protože je koupit nechtěla, nadělal z nich papírové lodičky, pustil je v Kocouří po potoce a potom už je nikdo nikdy neviděl.
Paní učitelka z nedělní školy nechápala, proč by měla od Emila kupovat nějaké sešitky.
„K čemu by mi byly?“ zeptala se překvapeně.
„Mohla byste podle nich děti učit, aby nezlobily tak strašně jako já,“ odpověděl Emil.
Tak to vidíte! Emil sám dobře věděl, jaké je kvítko, a kdyby na to nakrásně chtěl zapomenout, byla tu Lina, děvečka z Kocouří, která mu to hned připomněla.
„Tebe se ani nevyplatí posílat do nedělní školy,“ říkala mu. „Stejně lepší nebudeš a do nebe se tak jako tak nedostaneš… leda kdyby tam nahoře potřebovali spustit hromy a blesky a sami na to nestačili.“
Lina byla přesvědčená, že kde se objeví Emil, tam je o rámus a rachot postaráno.
„Takový děcko jsem jaktěživa neviděla,“ povzdechla si Lina a vzala s sebou ven na louku Emilovu sestřičku, malou Idu, která si trhala lesní jahody, zatímco Lina v ohradě dojila krávy. Ida navlékala jahůdky na stébla a domů pak přinesla plných pět jahůdkových náhrdelníků. Emil z Idy vylákal jen dvě stébla, a to se zachoval kromobyčejně slušně.
Nemyslete si, že se Emilovi chtělo jít s Linou a Idou na louku za dobytkem. Kdepak, ten se chtěl jaksepatří vyřádit. Popadl proto kšiltovku a pušku a uháněl do ohrady ke koním, vyšvihl se na Lukáše a pustil si to cvalem mezi lískové keře, až drny trávy odletovaly. Hrál si, že „Smålandští dragouni útočí“. To viděl jednou v novinách na obrázku, a věděl tedy, jak dragouni útočí.
Kšiltovka, puška a Lukáš, to bylo to nejdrahocennější, co Emil na světě měl. Lukáš byl jeho kůň, skutečně a doopravdy jen jeho, protože si ho opatřil úplně sám jedním velmi podařeným kouskem na pouti ve Vimmerby. Čepica, jak jí říkával, byla taková ošklivá modrá kšiltovka, kterou mu kdysi koupil tatínek. Puška byla ze dřeva a dostal ji od Alfréda, čeledína z Kocouří. Ten mu ji vyřezal, protože měl Emila moc rád. Jinak by si Emil býval mohl pušku vyřezat klidně sám. Protože jestli byl někdo šikovný na vyřezávání ze dřeva, tak to byl právě Emil, vždyť se v tom také pilně cvičil. Když totiž Emil provedl nějakou skopičinu, zavřeli ho do truhlárny, a tam si vždycky z dlouhé chvíle vyřezal nějakého legračního panáčka. Tak nakonec vyrobil 369 dřevěných panáčků, a všichni tam stojí dodnes, kromě toho jediného, kterého maminka zakopala za rybíz, protože se nápadně podobal panu proboštovi.

CREDITS

Text: Astrid Lindgrenová
Čte: Kryštof Hádek
Hudba: Štěpán Škoch
Zvuk: Vladimír Srb
Režie: Jan Drbohlav
© 2025 Albatros

ODKAZY NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
ODKAZY NA WEBU