FREEMAN, BRIAN: DVOJNÍK


Jedinečný technothriller od mistra neotřelých zápletek a napínavých rozuzlení, vydávaného ve 46 zemích. Dylanu Moranovi se jedné deštivé noci zhroutil svět: jeho auto pohltila rozvodněná řeka a pod hladinou zůstala jeho milovaná žena. Od té doby se Dylan utápí v žalu, zároveň však zažívá děsivé vize: kamkoli jde, pronásleduje ho… on sám. Připisuje to prožitému traumatu, pak se však setká s psycholožkou, která mu tvrdí, že Dylan už delší dobu podstupuje speciální léčbu. Ta je založena na myšlence, že každá volba, kterou v životě učiní, stvoří nekonečné množství paralelních světů. V některých je Dylan šťastný. V jiných se stane vrahem…

UKÁZKA Z KNIHY

Po té nehodě jsem nemohl jít domů. Ne hned. Bydleli jsme s Karly v patrovém rodinném domku poblíž River Parku, kde jsem vyrůstal s dědou. Edgar žil nahoře v patře a my okupovali přízemí. Kdybych vešel dovnitř, ucítil bych vůni Karlyiných parfémů. Na stěnách by visely naše fotografie, další by zdobily krbovou římsu. V šatně by čekalo její oblečení, v koupelně by stál její šampon. Viděl bych její rukopis, kterým psala kratičké básničky a nechávala mi je magnetem přichycené na ledničce. V tom bytě byla moje žena, kterou jsem si vzal před třemi roky, pořád ještě živá a já bych nezvládl vědomí, že je po smrti.
Jeden z policistů mě odvezl až na nádraží v Bloomington-Normal, odtamtud jsem se dostal vlakem do centra. Dopotácel jsem se k hotelu, kde pracuju. Stojí na Michigan Avenue kousek od Grantova parku. Pronajal jsem si pokoj a vypadl z recepce, než se zaměstnanci vzpamatují a začnou mě zahrnovat projevy soustrasti. Další dva dny a dvě noci jsem strávil v polospánku. Telefon zvonil, ale já si ho nevšímal. Někdo mi klepal na dveře, ale já neotvíral. U pokojové služby jsem si objednal jídlo a požádal je, ať podnos nechají za dveřmi. Sám jsem ho tam o něco později vrátil. Jídla jsem se téměř nedotkl.
Jestli jsem pil?
Jo, pil jsem jako duha.
Vím, co si o mně nejspíš myslíte. Dylan chlastá. Pere se. Je to gauner. Vlastně vám nemůžu odporovat. Od smrti rodičů to tak se mnou prostě je, ale já nechci nijak omlouvat to, jaký život vedu. Prostě to tak mám hozený. Hraju s kartami, které mi osud rozdal. Karly mi jednou řekla, že neustále bojuju sám se sebou, se svou odvrácenou stranou, a že se budu muset odhodlat toho druhého odstrčit z cesty. Jenže já nevím, jak to udělat.
Někdy během druhé noci v hotelu jsem měl děsivý sen, že jsem pořád ještě pod vodou. Nic jsem neviděl, neměl jsem, podle čeho bych se řídil, tak jsem plaval hlouběji a hlouběji do temné propasti. Na plicích jsem cítil tíhu, jako by byly balon těsně před prasknutím. Někde mimo dosah jsem slyšel Karlyin tlumený hlas. Volala mě k sobě a prosila, abych ji zachránil.
Dylane, najdi mě! Jsem pořád tady!
Vzbudil jsem se zamotaný do deky. Koupal jsem se v potu, zíral do stropu a lapal po dechu. V krvi mi pořád ještě kolovala spousta alkoholu a byl jsem zpitomělý. Hotelový pokoj se točil jako kolotoč. Vstal jsem z mimořádně přepychové postele a došel k oknu. Pode mnou se táhl do dáli Grantův park, ulici vedoucí k Buckinghamově fontáně lemovaly řady svítících luceren. Za parkem se rýsovalo Michiganské jezero jako bouřlivé pozadí na obrazu krajiny. Tenhle pohled jsem miloval, ale teď jsem viděl jen vlastní odraz ve skle, chvílemi ostrý, chvílemi rozmazaný.
Dylan Moran.
Zíral jsem na obličej cizince, který se v okně odrážel. Té osobě, co na mě upírala oči, jsem do duše neviděl. Měl jsem pocit, jako bych se rozpadl na kusy a část sebe nechal tomu druhému chlápkovi, tomu na břehu řeky. Ale přesto, odraz v okně jsem pořád byl já. Byl to můj obličej.

CREDITS

Text: Brian Freeman
Čte: David Matásek
Hudba: Štěpán Škoch
Zvuk: Vladimír Srb
Režie: Jan Drbohlav
© 2025 Euromedia

ODKAZY NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
ODKAZY NA WEBU