WHITTON, HANA: ANEŽKA Z KUENRINGU
Audio player with visualization
Když se mladý český kralevic Přemysl Otakar II. ožení s téměř o třicet let starší vévodkyní Markétou Babenberskou, je tento diplomaticky dojednaný sňatek považován za oboustranně výhodnou politickou dohodu. To však platí pouze do chvíle, než začne být jasné, že Markéta budoucímu českému králi nedá dědice. Tehdy se na scéně objeví krásná a vzdělaná Anežka ze starobylého šlechtického rodu Kuenringů…
UKÁZKA Z KNIHY
Přemysla Otakara se pokaždé zmocnily výčitky svědomí, když došel v úvahách až sem. Abatyše kláštera Na Františku, Markétina dávná sokyně, byla jeho teta, kterou měl upřímně rád. O to bylo rozhodnutí oženit se s ovdovělou Markétou těžší.
Nechtěl na to nyní myslet.
Šlo přece o rakouské državy a teta abatyše ho jistě chápe.
Únorové ráno, do něhož se po té svatební noci probudil, bylo mrazivé a kalné, jako by zrcadlilo jeho rozpoložení. Překvapilo ho nicméně, že se do něj probudil sám. Novomanželku vedle sebe nenašel.
Markéta se vyznala. Moc dobře věděla, že na ni po ránu nebývá ten nejhezčí pohled. A tak se ještě před rozbřeskem z ložnice tiše vytratila do svých komnat.
Přemysl Otakar se s ní znovu setkal až u večeře.
V zajetí té pomíjivé vášně dlouho nesetrval. O mnoho let starší manželku vystřídaly místní mladé dívky, a nejen ty urozené. Bylo tak příjemné dívat se na svěží tvářičku místo na obličej skrytý pod vrstvou líčidla, jež však nedokázalo zastřít Markétino temné nitro.
Zdálo se, že Markétě jeho nevěry, o kterých ji jistě ochotně zpravila nějaká dvorská klepna, příliš nevadí. Žili si každý po svém, spojeni jen společenskými povinnostmi u dvora.
Žádný div, že na dnešní výročí zapomněl. Nebylo ostatně co oslavovat.
Z úvah ho vytrhl Markétin pronikavý hlas.
„Očekávala jsem, že mi dnes přineseš nějaký dar, jak se sluší a patří,“ pokračovala ve své lamentaci. Popudilo ji, že se Přemysl Otakar pohroužil do zadumaného mlčení, jako v poslední době tak často.
Vzdaluje se mi, pomyslela si sklesle. „Zasloužím si to!“ dodala proto bojovně.
V Přemyslu Otakarovi vzkypěl hněv. Před celým dvorem se ponižovat nenechám, usoudil.
„Dar? To já od tebe očekávám dar!“ vmetl Markétě do tváře. „A už dlouho! Slíbilas mi přece dědice! Kdy mi ho konečně dáš?“
To, že se z jejich manželství dosud nenarodilo dítě, ho skutečně trápilo – bylo přece jeho povinností zajistit rodu dědice. Manželské lože s Markétou čas od času sdílel, a tak netušil, proč už nenosí pod srdcem jeho dítě. Jakkoliv měl ve věcech lásky bohaté zkušenosti, nebyl obeznámený s tím, že plodnost ženy netrvá věčně.
V hodovní síni to po jeho slovech vzrušeně zašumělo.
Vévodský nejvyšší číšník si nakrátko zastřel tvář rukou, jako by tak chtěl té scéně uniknout. Je možné, aby Přemysl Otakar neměl tušení, proč mu Markéta dosud neporodila dědice? Třeba ji chtěl jen ranit a ponížit před celým dvorem, když se na něj tak obořila. Přikláněl se však spíš k té první možnosti. Markétin mladý manžel byl sice vznětlivý, ale krutý nebyl. Po dědici toužil ne snad proto, že by tak prahl po tom, stát se otcem, ale z povinnosti zajistit českému trůnu dědice.
„Kdy mi konečně dáš onoho slibovaného syna, Markéto?“ zeptal se znovu.
Bylo by sice lepší položit Markétě tuto otázku mezi čtyřma očima, ale sama si řekla o to, že se tak stalo před celým dvorem.
Markéta, tváře náhle brunátné hněvem, vstala a opřela se oběma rukama o stůl, jako by potřebovala oporu.
„Dávno bych ti syna dala, kdyby tě neopustily mužné síly. V tom to vězí, v tom je ta potíž, můj pane!“ rozkřikla se na Přemysla Otakara. „Já neplodná nejsem! Svému prvnímu choti jsem porodila syny dva! Jindřicha a Fridricha! Jenže on na rozdíl od tebe netrávil víc času na lovu než v manželském loži!“
CREDITS
Text: Hana Whitton
Čte: Jakub Saic
Hudba: Petr Hanzlík
Zvuk: Rostislav Koňařík
Režie: Jan Drbohlav
© 2023 Euromedia