FREIOVÁ, KRISTÝNA: SYN DRAKA
Píše se rok 1477 a Uherským královstvím i Osmanskou říší se šíří znepokojivá zpráva. – Vlad III. Dracula nezemřel. Namísto chladného hrobu se zdržuje mezi živými a jako vampýr saje krev mužům, kteří se podíleli na jeho vraždě. Když se zvěsti o Draculově vzkříšení dostanou až k uším osmanského sultána, rozhodne se Mehmed II. vypravit do Transylvánie šestičlennou skupinu. Trojice janičárů doprovází Mehmedova pověřence Mustafu, konkubínu Širin a Maru, kterou s Draculou pojí milostné pouto. Mehmed tuší, že s Draculovou mocí by mohl získat ještě větší moc. I uherský král Matyáš má své plány. Ale Dracula za svého života nebyl jen obklopený nepřáteli, a tak se Valašsko, Moldavsko a Transylvánie stávají bitevním polem. Někdo touží po moci, někdo po svobodě a někdo jen po setkání se starým přítelem. A co když Draculu nestvořil Ďábel, ale Bůh?
UKÁZKA Z KNIHY
Na palubě na ně čekal Mustafa a tři janičáři. Všichni odění po křesťanském způsobu. Na hromadě před nimi ležely cestovní vaky. I zbraně museli vyměnit za nenápadnější kusy oceli. Osman, nejstarší z nich, si starostlivě prohlížel ozdobnou zahnutou dýku, která se Širin houpala u pasu. „Žádný strach, budu tvrdit, že jsem ji koupila.“ Snažila se ho uklidnit. Neměl pravomoc jí zbraň zabavit, ona by ho stejně nenechala. Ale nesouhlas ukázat musel. Byl přece zodpovědný za jejich ochranu.
„Ne, nebudeš,“ promluvila Mara a zahleděla se přes pravobok na prosincovým sluncem zalitý přístav. „V jakém jazyce bys to chtěla udělat? Turecky? To by sis asi nepomohla.“
„Balkánem přece cestuje mnoho našich obchodníků,“ namítla Širin.
„Kdybychom chtěli cestovat jako oni, hatun,“ uklonil se jí Mustafa, „mohli jsme si rovnou nechat vlastní šaty. Nikdo by neměl vědět, odkud jsme. To byla sultánova podmínka.“
„Vždyť já vím,“ ušklíbla se Širin.
Osman se pousmál. „Širin hatun mi mou neomalenost jistě promine.“
Ona nad tím jen mávla rukou.
„A když už jsme u toho,“ navázala Mara. „Jsme teď takové společenství, pravda?“ Ani jeden z janičárů se nepohnul. Brala to jako souhlas. „Vzhledem k tomu a vzhledem ke skutečnosti, jakou Mustafa bej připomněl, měli bychom se oslovovat méně okázale.“
„Drahá, to už si rovnou můžeme vymyslet nová jména,“ oplatila jí přerušení Širin.
„To by nás jen víc mátlo,“ zamyslela se Mara. „Docela postačí, když k sobě budeme přistupovat jako rovný k rovnému. Jsme na jedné lodi. Prozatím doslova. Musíme si krýt záda, postarat se o sebe, důvěřovat si.“
„Já naprosto souhlasím,“ řekl Mustafa.
„Pokud budeme mezi lidmi, pokusíme se na sebe moc nepokřikovat. Tím vyřešíme jmenný problém.“ Pohlédla na Širin.
„Nemám námitek,“ ujistila ji.
Pak Mara stočila pohled k janičárům. Přikývli jako jeden.
„Výborně,“ zhodnotila Mara výsledek svého úsilí.
„Tak Osmane.“ Nabídla mu Širin svou pravačku, a když se po ní natáhnul, stiskla tu jeho pod loktem jako muž. „A ty jsi Hakan? Pravda?“ Pokračovala stejně k druhému vojákovi. Modrooký třicátník s rovným nosem přikývl a stiskl ji ruku víc, než původně zamýšlel. „Širin,“ pokynul jí ještě.
„Boran, paní,“ usmál se na ženu třetí janičár a stiskl.
Mara s Mustafou následovali jejich příkladu.
„Tak to bychom měli,“ složil si Mustafa ruce za zády. „Až přirazíme, koupíme koně. Vyrazíme okamžitě. Do făgărașských průsmyků nemáme šanci dorazit dřív, než napadne první sníh. Tak se na to připravte.“ Zachvěl se pak, jako kdyby si dokázal vybavit vzpomínku tak živou, že chlad z ní čišící mu vlezl až do kostí.
CREDITS
Text: Kristýna Freiová
Čte: Libor Hruška a Jana Stryková
Hudba: Darek Král
Zvuk: David Pravda
Režie: Jan Drbohlav
© 2024 Euromedia