FREIOVÁ, KRISTÝNA: LUCIFER A MARKÉTKA
Audio player with visualization
Píše se rok 1748 a ve Frankfurtu nad Mohanem se schyluje k důležité události. Městskou branou přijíždějí dva cizinci, jedním z nich je Laurent, nesmrtelný hrabě de Saint–Germain, a druhým je muž, jehož přítomnost by nikdo neočekával. Laurentovým novým přítelem a učitelem totiž je sám Lucifer. Ten dává našemu hrdinovi novou identitu a představuje ho jako Karla Johanna Fausta, filozofa, učence a alchymistu. Společně s Luciferem se Laurent stává středobodem společenského života starého říšského města, seznamuje se s krásnou Markétkou a podléhá kouzlu Elizabety, provdané za císařského radu Johanna Caspara Goetha. Autorka rozehrává historickou a milostnou fantasy, zalidněnou reálnými historickými postavami i postavami nadpřirozenými, které ovlivňují osudy skutečných lidí. Volné pokračování románu Kristýny Freiové Nesmrtelný hrabě nevšedním způsobem vypráví příběh rodičů Johanna Wolfganga Goetha a postav, které jednoho z největších autorů světové literatury možná inspirovaly k napsání jeho nesmrtelného díla o doktoru Faustovi.
UKÁZKA Z KNIHY
Jeho další kroky vedly tam, kam za ním jeho neviditelný přítel nemohl. Ne, že by nesměl, ale rozhodl se, že na území Palestiny už nikdy nevkročí. Snad se mu i chtěl ukázat, ano, toužil po tom, nebylo by to poprvé, ale Laurentovo rozhodnutí jej zaskočilo.
Svatá země, Svaté město! O to nešlo, mohl se proto volně pohybovat, kde se mu jen zachtělo, copak sám neproseděl hodiny a dny v benátských kostelích a chrámech? Chtěl, toužil jen vyzkoušet, zda se zde dá opravdu hovořit s Otcem snáze než na jiných místech, než pod otevřeným nebem.
Byla to jen hloupost, samozřejmě, neboť v kostelích pod velikými sochami a kříži, pod lomenými oblouky, v lodích, do nichž proniká světlo z barevně vykládaných oken, lidské bytosti uctívají docela jiného Boha než jeho stvořitele.
Ale přesto tu cosi bylo, něco starého, pravdivého, něco, co přišlo a přežilo společně s Ježíšovým jménem. Pociťoval zde jakousi velikost, ano i blízkost. Copak nebyly dříve chrámy? Chrámy ve tvaru pyramid? V každém z nich se skvěl veliký, monumentální trůn z mramoru. Na nich Otec sedával, každá planeta měla svůj vlastní, tak mohl být všem nablízku, tak mohl být s každým, doopravdy, upřímně, nejen jako pojem, o němž však nikdo nepochyboval. A právě to mu připomínaly křesťanské chrámy, ponechávaly naději, střípky pravdy, i přesto nakolik byly ony samy soustavně naplňovány lží.
Svých četných zobrazení si nevšímal, neuváděli jej do rozpaků, nedotýkaly se ho kozlí hlavy, draci a hadi, ale vždyť právě on zde měl tu největší moc, moc, kterou mu Ona ponechala. Ona, Temnota, Lilit, již se pokusil ovládnout, zatímco Ona vždy s jistotou ovládala jeho. V těch Božích chrámech, příbytcích se pak vysmívala jim všem, každému, kdo překročil práh.
Tím, koho lidé nazývali ďáblem, nebyl on, ale Ona. Přesto je dokázal každý s jistotou zaměnit, a proto lidská nenávist, strach a pověrčivost náležela Luciferovi, ne temné Lilitě. Na oplátku mu ponechala privilegia, moc, kterou společně odcizili Bohu. A člověk? Člověku, ať už se modlícímu ke komukoliv, ponechala naději vyprávějící příběhy o tom, že nad zlem se dá zvítězit. Když ale nikdo z lidí neví, jak zlo vypadá, opravdové zlo, jež všechny požírá, pak tu není nikdo, kdo by se mu postavil.
CREDITS
Text: Kristýna Freiová
Čte: Vasil Fridrich
Hudba: Darek Král
Zvuk: Kate Hamsíková & Štěpán Škoch
Režie: Jan Drbohlav
© 2023 Euromedia