ADAMS, TAYLOR: POSLEDNÍ SLOVO
Emma Carpenterová se svým zlatým retrívrem hlídá starý dům na pláži. Její jediný kontakt s lidmi je tajemný starý soused Deek a (prostřednictvím SMS) majitelka domu Jules. Když si Emma přečte mizerný, ale děsivý hororový román od jistého H. G. Kanea a napíše mu jednohvězdičkovou recenzi, vtáhne ji to do online sporu se samotným autorem. Brzy poté se v noci začnou dít znepokojující věci. To přece nemůže být náhoda. Že by ji spisovatel pronásledoval? Jak Emma pátrá po Kaneově životě a díle, dozvídá se, že vydal šestnáct dalších knih, a všechny s podobně sadistickými příběhy. Kdo to však je? Jak ji našel? A čeho je schopen?
UKÁZKA Z KNIHY
Někdy po třetí ráno se Emma probudí a uvidí v temném koutě ložnice stát muže. Z větší části ho halí černý obdélníkový stín dveří.
Zamrká a předpokládá, že se postava rozplyne jako sen.
Pořád tam je.
Zaostří zrak a místnost hned získá jasnější kontury. Paprsek měsíčního světla zachytí záhyb látky kabátu na rameni přízraku. Fald povislé kůže na krku. A krempu klobouku. Takový nosili gangsteři ve starých filmech.
Zírá na ni.
Pozoruje ji ve spánku.
Emma se neodvažuje pohnout. Ani malíčkem u nohy. Jestli neznámý zjistí, že je vzhůru, ten křehký okamžik se rozbije. Skočí po ní a podřízne jí krk, vydloubne oči, nebo udělá něco ještě horšího. Znovu zamrká a pokouší se ve tmě rozeznat další podrobnosti, snaží se přitom příliš neotevírat oči.
Postava se také nehýbe.
Emma si uvědomí, že zadržuje dech. V plících ji pálí. Co nejopatrněji nasaje doušek vzduchu, tiše jí syčí mezi zuby. Zajímalo by ji, jestli to vetřelec slyší.
Jak dlouho už tam stojí a sleduje mě?
Situace balancuje na ostří nože.
Emma žije sama. Ložnice je v prvním patře. Telefon se nabíjí dole v přízemí. V domě nejsou žádné střelné zbraně. V okolí nebydlí žádní sousedé, kteří by zaslechli její křik. Napadá ji, že by mohla odhodit peřinu, vyskočit z postele a proběhnout kolem toho člověka na chodbu a dolů po schodech. Je ale pořád moc velká tma, než aby si byla jistá. Co když je to jen pověšený kabát? říká si v duchu. Optická iluze.
Po levici má noční lampičku s řetízkem. Sune k ní ruku pod peřinou, kousek po kousku, jako had pod hladinou.
Ticho.
Postava zůstává nehybná. A manévru její ruky si nevšimla – aspoň prozatím. Emma zavře oči a soustředí se na okolní zvuky. Vzdálené burácení vln. Bušení deště do střešních šindelů. Snaží se identifikovat mužův dech nebo zašustění oblečení, ale je nepřirozeně tichý. Emma se vnitřně připravuje na vrznutí podlahy, signalizující jeho první krok směrem k posteli. Nic se neozve.
CREDITS
Text: Taylor Adams
Čte: Vasil Fridrich a Nina Horáková
Hudba: Pavel Holý
Zvuk: Karolína Škápíková
Režie: Jan Drbohlav
© 2024 Euromedia