FOLLETT, KEN: KINGSBRIDGE 2 – NA VĚKY VĚKŮ


Na věky věků FOLDERTaké ve druhém rozsáhlém příběhu s historickým námětem nás Ken Follett zavádí do středověkého anglického městečka Kingsbridge, avšak o zrhuba sto padesát let později než v románu Pilíře země. Do spletitých osudů obyvatel Kingsbrigde 14. století, jejichž život je nerozlučně spjat s chodem dvou místních klášterů a obchodními úspěchy vlnařského cechu, tentokrát podstatným způsobem zasáhne největší pohroma seslaná na lidský rod: epidemie nemoci známé jako velká či černá smrt, moru, který vyhladí skoro polovinu tehdejší evropské populace.

UKÁZKA Z KNIHY

Mnich se naklonil nad Gwendou, aby rozsvítil lampu nad její hlavou. Zachytil dívčin pohled a usmál se. V mihotajícím světle prozkoumala mnichův obličej a poznala v něm bratra Godwyna. Byl mladý a pohledný a včera večer laskavě rozmlouval s Philemonem.
Vedle Gwendy spala jiná rodina z jejich vesnice: Samuel, zdatný rolník s velkými pozemky, a jeho manželka se dvěma syny. Mladší z chlapců, Wulfrik, byl šestiletý otrava, který si myslí, že házet po děvčatech žaludy a pak utéct je nejlepší zábava na světě.
Gwendině rodině se nedařilo. Otec neměl žádnou půdu a nechával se najímat jako nádeník od každého, kdo mu zaplatil. V létě byla práce vždycky, ale poté, co se sklidilo a začalo se ochlazovat, rodina mívala často hlad.
Proto musí Gwenda krást.
Představila si, že ji chytili: silná ruka jí svírá paži a ona se bezmocně pokouší vykroutit. Hluboký, krutý hlas pronáší: „Ale ale, malá zlodějka!“ Bolest a ponížení při bičování. A pak nejhorší ze všeho: muka a pocit ztráty, neboť jí usekávají ruku.
Otec tento trest vytrpěl. Na konci levé paže má škaredý vrásčitý pahýl. Vystačil si dobře i s jednou rukou – dokázal pracovat s lopatou, osedlat koně a dokonce uplést síť na chytání ptáků –, ale přesto byl vždy tím posledním nádeníkem, kterého na jaře najali, a prvním, kterého na podzim propustili. Nikdy nemohl z vesnice odejít a hledat si práci jinde, protože amputace ho poznamenala jako zloděje, a tak ho lidé odmítali najmout. Když cestoval, uvazoval si k pahýlu vycpanou rukavici, aby se ho všichni cizí lidé nestranili, jenže tím nadlouho nikoho neošálil.
Gwenda neviděla, jak tátu potrestali – stalo se to dřív, než se narodila –, ale často si to představovala a teď pořád musela myslet na to, že totéž postihne i ji. V duchu viděla, jak jí ostří sekery dopadá na zápěstí, prosekává kůži a kosti a odděluje ruku od paže tak, že ji už nikdy nebude možné znovu připojit. A musela vždy stisknout zuby, aby hlasitě nevykřikla.
Lidé vstávali, protahovali se, zívali a protírali si oči. Gwenda se zvedla a vytřepala si oblečení. Všechny části jejího oděvu předtím patřily staršímu bratrovi. Měla na sobě vlněnou košili, která jí sahala pod kolena, a přes ni halenu staženou opaskem z konopného provazu. Boty si kdysi zavazovala šňůrkami, ale očka se potrhala a šňůrky byly dávno tytam, a tak si je nyní upevňovala k nohám spletenou slámou. Poté co si zastrčila vlasy pod čapku z veverčích ocásků, byla s oblékáním hotova.

CREDITS

Text: Ken Follett
Čte: Vasil Fridrich
Hudba: Štěpán Škoch
Zvuk: Kate Hamsíková & Štěpán Škoch
Režie: Jan Drbohlav
© 2023 Euromedia

ODKAZY NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
ODKAZY NA WEBU