WALLÓ, ALEX: MUŽ VDANÝCH ŽEN
Audio player with visualization
Daniel Rys je spisovatel společenských románů, svobodný pětačtyřicátník, který si žije svůj pohodlný život. Píše, rád jezdí na motorce, ještě raději vysedává v barech a především si libuje v četných milostných avantýrách. Tento ideální stav mu zničehonic nabourá žena, se kterou ho pojí dávno zapomenutá minulost. S jejím příchodem najednou dostává Danielův život novou dynamiku, což mu ale začíná přinášet komplikace v jeho paralelně vedených nezávazných vztazích. Ocitá se na neprobádaném území, nevyhne se několika hořkosladkým přešlapům a ty ho donutí zamyslet se nad způsobem života, který až dosud vedl. Postupně přehodnocuje, co je skutečně důležité a co jen „pěna dní“, ovšem k očekávané katarzi nevede přímá cesta. Daniel k ní musí dospět přes karamboly, během nichž přijde nejen o několik svých vztahů, ale téměř i o život.
UKÁZKA Z KNIHY
Po schůzce v nakladatelství jsem vyrazil za Soňou. Za jednou z těch, které mají klíč od mého bytu.
Soňa byla pravděpodobně ta nejhodnější ženská na světě. Tak hodná, až s ní každý oral. Bydlela v domku v jedné díře mezi Prahou a Kladnem a učila na prvním stupni na základce v Dejvicích.
Vdávala se až ve třiceti, protože chtěla najít toho pravého. Potřebovala mít jistotu, že je to skutečně on a navždy. Dva roky to tak vypadalo, až se jednou vrátila do prázdného domu. Na stole našla vzkaz, že to celé byl omyl. Ona si prý nemá nic vyčítat, je skvělá a tak všechno, ale on si zkrátka uvědomil, že nechce mít svázaná křídla. Přesně takhle to napsal.
Načež si ta křída rozvázal tak, že přistál až v Austrálii. Žije tam dodnes, už skoro deset let. A Soňa celou tu dobu hledá toho dalšího pravého. Chvíli byla přesvědčená o tom, že bych to mohl být já, ale fakt jenom chvíli.
Ráno jsem jí volal, měla narozeniny. Vlastně jsem ani neplánoval setkání, jenže v telefonu to rozhodně nevypadalo, že se chystá něco slavit. Spíš naopak. Na blahopřání odpověděla jen nějakou unylou frází.
„Děje se něco?“ zeptal jsem se, protože tenhle její tón už jsem znal.
„Rozešli jsme se s Radkem,“ zamumlala.
„Uff. Chceš se vidět?“
„Spíš se jen potkat,“ odvětila.
Šlo o naši kódovanou řeč, kterou jsme používali už několik let. Dokonce jsme ji tak zautomatizovali, že už jsme to ani nevnímali. Slovy potkat se jsme mínili se prostě sejít a pokecat. Vidět se znamenalo totéž plus všechny ty ostatní věci. Vtipné bylo, že já teď na kódy dočista zapomněl a vážně jsem si s ní chtěl jen popovídat. Naštěstí to cítila stejně. Vlastně jsme se hodně dlouho už jen potkávali, ani bych si nevzpomněl, kdy šlo o něco víc.
CREDITS
Text: Alex Walló
Čte: Václav Vašák
Hudba: Petr Hanzlík
Zvuk: Kate Hamsíková & Štěpán Škoch
Režie: Jan Drbohlav
© 2024 Euromedia