PÖTZSCH, OLIVER: HROBNÍK
Audio player with visualization
1893: Augustin Rothmayer pracuje jako hrobník na známém vídeňském ústředním hřbitově. Nevrlý podivín je současně velmi sečtělý a vzdělaný samouk. Ve volných chvílích sepisuje Almanach pro hrobníky. Inspektor Leopold von Herzfeldt ho však připraví o klid. Mladý policista totiž potřebuje odborníka na vše, co souvisí se smrtí. Vyšetřuje brutální vraždy vídeňských služek. Každá z nich byla nemilosrdně probodnuta kůlem. Hrobník ví, že tímto způsobem byli od dávných dob nebožtíci drženi ve svých hrobech, aby neškodili živým. Řádí snad ve Vídni vrah věřící v upíry?
UKÁZKA Z KNIHY
Muž v rakvi otevřel oči a naslouchal vlastnímu pohřbu.
Až k němu dolů do hrobu pronikaly tlumené útržky slov, do nichž se mísil ženský nářek a vzlyky. Měl pocit, že rozpoznává hlas, a jeho srdce se sevřelo dojetím.
Oproti očekávání rakev nepáchla nijak nepříjemně. Spíše voněla čerstvým smrkovým dřevem a pryskyřicí. Víko nedosedalo úplně přesně, takže štěrbinami dokonce pronikalo dovnitř trochu vzduchu. Když se soustředil, vnímal i nepatrný náznak světla. Náhle nad ním zazněl hluboký hlas. Jednotlivým slovům nebylo rozumět, ale jistě to byla dobrá řeč. Taková, jež lidem připomene, jaký vzácný člověk jim odešel. Proč o něm tak nemluvili ještě zaživa?
Vlastně jak to? Vždyť přece žije…
Silně ho bolela hlava a měl pocit, že se mu mozek koupe v olejnaté tekutině. Ale žil! Zkusil pohnout prsty na rukou a nohou, pak pravou a levou nohou a nakonec rukama. Rakev byla prostornější, než by si myslel. Jen trochu tvrdá, a do pravé lopatky ho tlačil vyčnívající hřebík. A taky mu byla zima, hodila by se přikrývka.
Žena nad hrobem se znovu rozeštkala. Do jejího pláče vpadl sbor mnoha hrdel najednou. Lidé tam nahoře zamumlali jediné slovo. Muž potřeboval několik okamžiků, aby si uvědomil, jaké slovo to bylo.
Amen.
Pohřeb pomalu končil.
Náhle zaslechl nový zvuk, tentokrát podstatně blíže. Jakési tiché hrabání a poté pravidelné dopady něčeho sypkého.
Buch… buch… buch…
Muž zatajil dech. Někdo zasypával rakev hlínou. Z hrudek se uvolňovaly kamínky a kutálely se po víku. Náznak světla slábl a mizel, hrob se plnil jílovitou zeminou.
Buch… buch… buch…
Nastala tma, přesně taková, jaká má v hrobě být.
Buch…
Muž téměř fyzicky vnímal ticho, které zaplňovalo okolní prostor jako hustý černý olej. Stoupalo od nohou, zaplavilo jeho chladem se třesoucí tělo, pokrylo mu hlavu a zalepilo uši. Doslova se topil v tichu. Nebylo nijak nepříjemné. Muž si totiž byl jistý, že nepotrvá věčně.
CREDITS
Text: Oliver Pötzsch
Čte: Otakar Brousek ml.
Hudba: Darek Král
Zvuk: Kate Hamsíková & Štěpán Škoch
Režie: Jan Drbohlav
© 2023 Euromedia